Ježíšův obraz a jméno vyvolávaly u Jeho opravdových následovníků upřímnou vděčnost, soucit, nadšení! Jeho obraz a jméno si ztotožňovali se samotným pojmem Lásky!

A vznikla technika zavedení Ježíšova jména do svojí anáhaty, a jeho používání jako mantry.

V pravoslaví existuje takový akafist (pochvalná píseň), nazývá se Ježíši Nejsladšímu. Nejsladší je ve starém slovanském významu nejmilovanější. Zkusme oslovit Ježíše:

... Jako asociace se mi vybavilo televizní interview se satanistou – vrahem dvou pravoslavných mnichů. On se kdysi dobrovolně nabídl, že bude sloužit ďáblu, poslouchal jeho hlas a plnil jeho příkazy. Když se ho zeptali, proč si vybral sloužit ďáblu, a ne Bohu, odpověděl:

– Bůh – Ten je daleko. Ale ďábel je vždycky blízko...

V jedné době , kdy kolem mě byli jenom žáci v ženských tělech, jsem žertoval:

– Ale jestli Bůh uvidí, že jsou kolem mě jen ženy, – co si o mně pomyslí!?

Smáli jsme se tehdy všichni; a Bůh se také smál.

V našich tělech procházejí – pod vedením Boha – aktuálními etapami svojí existence shluky sebe si uvědomující rozumné energie. Ony se v konečném výsledku buď vlijí do Vědomí Stvořitele a dosáhnou tím Dokonalosti, a nebo budou vyhozeny – z důvodu jejich nezpůsobilosti – "do tmy vnější, kde je pláč a skřípění zubů" (jazykem Nového Zákona) a zahynou v přímém smyslu toho slova.

My jsme se tehdy v Moskvě nazývali Centrum Vadžrajána. Vadžrajána – znamená Přímá Cesta, Přímá Cesta k Mahánirváně, ke Splynutí se Stvořitelem.

Škola rostla v podobě pyramidy se stejně vysokými patry uvnitř. Ta patra byly kurzy. Na spodních patrech byly tisíce žáků. Čím výše – tím jich bylo méně.

– Pane! A co je zapotřebí, abych ovládl dematerializaci?

– To je dlouhý a složitý proces. Na počátku tělo prochází přípravou. Potom se vědomí přivádí sérií technik do toho stavu, kdy se stává schopným naprosto převzít celé ovládání, které dříve bylo součástí těla a patřilo k němu. Pak se vědomí stává osvobozeným.

"Každý člověk má na své životní cestě dva hlavní mezníky: Boha – a smrt těla."

Ale většina lidí si nepřeje o tom slyšet, přemýšlet a znát to...

V Petěrburgu víc než čtvrtina lidí umírá na rakovinu.

Ale vždyť by se tomu mohl každý takový trpitel úplně vyhnout.

Zajímavý jev: mezi lidmi se udržuje tradice dělení zvířat na "jedlá" a "nejedlá" (třebaže ve skutečnosti je život každého tvora posvátný!) Tetřívky, kachny, jeřábky, tetřevy hlušce jíst můžeme, je to "jídlo". Ale vrány, straky, sojky, havrany, datly, jestřáby – ne. Husy můžeme střílet, ale jejich nejbližší příbuzné labutě – ne. Proč? Vždyť to nemá žádný objektivní podklad; je to jen nehezká tradice.

– Ty jsi chtěl zemřít? Teď už jsi zemřel: teď neexistuje tvoje "já", je jenom "Já" Vesmírného Boha.