Cesta Duchovního Srdce

44. Není možné, aby někdo cokoliv vnímal z Nepomíjivého, pokud se Mu předtím sám nestane podobný.

Ve světě Života Pravého to nechodí tak, jako u světských lidí: oni vnímají slunce, ačkoliv nejsou slunce, vnímají nebe, zemi a další předměty, a nejsou přitom tím vším.

Ale v tom světě ty něco vnímáš — a stáváš se tím. Takže, ty vnímáš Ducha Svatého — a stal ses Jím. Ty vnímáš Krista — a stal ses Kristem. Ty vnímáš Otce — a ty se tím Otcem stáváš.

V tom světě ty vnímáš všechno, ale nevnímáš jenom sebe. Ale sebe vnímáš — Tím. Poněvadž se stáváš Tím, Koho vnímáš.

Filip se dělí o některé osobní dojmy z vyšších meditací, kterým učil Ježíš. Konkrétně z meditací Splynutí.

45. Víra — prosí. Láska — daruje.

Není možné prosit bez víry. Není možné darovat bez lásky.

Proto, abychom dostali, věříme, ale abychom mohli skutečně dávat, milujeme.

Jestliže někdo daruje bez lásky — nemá z takového darování užitek.

46. Ten, kdo ještě neobdržel Pána, je ještě žid.

Tato slova byla napsána se zaměřením na čtenáře žida. Jejich smysl je takový:

Ten, kdo poznal Boha, se přestane pociťovat jako představitel té či oné národnosti, náboženské, věkové či pohlavní skupiny: to všechno zůstane v minulosti, jako aktuální zůstane pouze pociťování sama sebe vědomím, směřujícím ke svému Milovanému.

47. První apoštolové Ho nazývali takto: Ježíš Nazarejský Mesiáš, což znamená: Ježíš Nazarejský Kristus. Poslední slovo je Kristus, první je Ježíš, ale vprostřed je Nazarejský.

Slovo Mesiáš má dva významy: Kristus, a Král. Ježíš je starohebrejsky — Spasitel. Nazara je Pravda. Nazarejský je Ten, Kdo je z Pravdy.

Takže, Kristus — Král. Znamená, Nazarejský — Král, a Ježíš — také Král.

48. Perla, pokud je vhozena do bláta, se nestane bezcennou. A pokud ji natřeme balzámem, nebude cennější. Ale ona má vždy svou cenu pro jejího majitele.

Podobně i Synové Boha: ať už jsou kdekoliv, mají vždy cenu pro Jejich Otce.

49. Jestliže řekneš: «Já jsem Žid!» — nikdo se nepohne. Jestliže řekneš: Já jsem Říman!» — nikdo se neznepokojí. Jestliže řekneš: «Já jsem Helén, barbar, otrok, svobodný!» — nikdo sebou netrhne. Ale jestliže řekneš: «Já jsem křesťan!» — všichni se zachvějí. Ó, kéž bych mohl získat ten titul, který nejsou schopni snést pozemští vládcové!

50. Bůh je Pohlcovač lidí. Lidé jsou Jím pohlcováni.

Dříve lidé přinášeli jako oběť zvířata. Ale jejich duše nebyly Bohem pohlcovány.

Smysl všeho, co nazýváme organickým životem na Zemi, je v rozvíjení vědomí, vtělovaného do jeho nosičů — živých těl.

Svoji individuální evoluci začínají ve formě primitivních energetických mikroútvarů na krystalických mřížkách minerálů, poté procházejí mnoha vtěleními do rostlinných, živočišných a lidských těl, některé z těchto duší se stávají na závěr Bohupodobnými a vlévají se do Tvůrce — Prvotního Vesmírného Vědomí, jsou Jím pohlcovány. V tom spočívá Jeho Evoluce. My jsme jejími účastníky.

A navíc, duchovně se rozvíjející člověk na závěrečných etapách svojí osobní evoluce uvědoměle obětuje sám sebe — kvůli splynutí v Lásce s Vědomím Vesmírného Otce. Pro takového člověka je to přirozené: vždyť je ve stavu nejvyšší zamilovanosti do Nejvyššího Milovaného! Ale na druhé straně to může být také ohodnoceno jako obětní sebezničení.

V dávných dobách k masám lidí přicházely dozvuky Boží touhy po obětavé lásce ze strany lidí. A lidé Mu tehdy … začínali jako oběť zabíjet zvířata, sami jedli jejich mrtvoly, a jejich duše posílali jakoby dar Bohu nebo vymyšleným «bohům».

Proti takovému primitivizmu vystupoval konkrétně Ježíš Kristus, doporučoval lidem, aby zanechali zabíjení zvířat, ať už «jako oběť Bohu», tak i jenom kvůli pojídání jejich těl.

51. Nádoby skleněné i nádoby hliněné se zhotovují za pomoci ohně. Ale nádoby skleněné, pokud se rozbijí, mohou být znovu vytvořeny, protože se vytvářejí působením dechu. Ale nádoby hliněné, pokud se rozbijí, se vyhazují, poněvadž byly zhotoveny bez pomoci dechu.

Skleněné střepy můžeme znovu roztavit a vyrobit z nich tak nové nádoby. Ale střepy z vypálené hlíny můžeme už jen vyhodit.

Zde je moudrá alegorie.

Jak sklo, tak i hlína při zhotovování výrobků z nich, procházejí jakoby «ohnivým křestem».

Ale «křest dechem» (analogie s Potokem Pranávy) podstupuje jenom sklo, ale hlína ne. Křest v Pranávě musí nezbytně předcházet křtu Ohněm. A proto «ohnivý křest» výrobků z hlíny nemůže přinést spolehlivý výsledek.

Opět zde mluvíme o dodržování objektivně nezbytné etapovosti v duchovní práci: není možné při cestě vzhůru po schodišti přeskakovat celá schodišťová patra, není možné se udržet v Božském Ohni, pokud jsme se předběžně neupevnili v druhých variantách Splynutí s Bohem.

52. Osel, když chodil kolem žernovu, ušel sto mil.

Ale když ho odvázali, nacházel se stále na tom samém místě.

Jsou lidé, kteří mnoho chodí, ale nikam nepostupují. A když pro ně nastává večer, nevidí ani město nebo vesnici, ke kterým šli, nepoznali ani podstatu Stvoření, ani Sílu (tj. Boha Otce), dokonce ani anděly. Zbytečně se nešťastní namáhali.

Usilování přináší důstojné plody, jenom pokud je předem jasný Cíl a metody jeho dosahování. Nebo je zapotřebí chytit se ruky Učitele a pevně se za ni držet. (Ale Učitelem, schopným dovést k Cíli, může být jenom ten, Kdo Jej Sám dobře zná).

53. Naše díkůvzdání — Ježíši! Syrsky Ho nazývají Farisatha, tj. Ten, Kdo přebývá všude.

Ježíš přišel, aby názorně předvedl ukřižování toho, co náleží tomuto světu.

Už jsme mluvili o možnosti a nezbytnosti nejen kvalitativního, ale i kvantitativního růstu vědomí. To u normálního člověka v uvolněném stavu velikostí příliš nepřevyšuje rozměry těla. Ale díky speciálním meditačním tréninkům může být vypěstováno do rozměrů, srovnatelných s rozměry Země i větších. Jenom pokud tohle vykoná (zároveň ještě se spoustou dalšího), se člověk stává důstojným vejít do eonu Otce.

Ježíš tuto Cestu prošel dlouho před vtělením, známým současným lidem. A On se skutečně stal Přebývajícím Všude. On konkrétně, když byl na Zemi, byl zároveň i v Příbytku Otce.

On také Svojí smrtí ukřižováním a následnými zjeveními vtěleným učedníkům dokázal, že vědomí neumírá spolu se smrtí těla, a že je tělo možné obětovat kvůli realizaci nejvyšších cílů.

54. Jednou Pán přišel do Léviho barvírny. Vzal tam sedmdesát dva barev a vhodil je do kádě. Poté vytáhl všechny látky bílé a řekl: «Právě tak ve skutečnosti pracuje Syn Člověka».

Filip popisuje jeden ze zázraků, vykonaných Ježíšem. Tímto zázrakem Ježíš učedníkům názorně předvedl další způsob práce Učitele: velice různí («různobarevní») učedníci na začátku musejí být «odbarveni» ve společné «kádi» duchovní Školy, musejí se stát dušemi — bílými, podobnými Ohni Otce.

Slovní spojení «Syn Člověka», kterým Ježíš Sám Sebe někdy nazýval, znamená: «Část Otce, která se zrodila mezi lidi v těle, porozeném ženou».

55. Žena, která neporodila vlastní děti, se může stát matkou andělů. Taková byla společnice Syna — Marie Magdaléna. Pán miloval Marii více, než všechny ostatní učedníky, a často ji líbal na ústa. Ostatní učedníci, když Ho viděli, jak miluje Marii, Mu řekli: «Proč ji miluješ víc, nežli nás všechny?». On jim řekl jako odpověď: «Proč Já nemiluji vás, tak, jako ji?».

V úryvku je popsán charakter vzájemných vztahů Ježíše s Jeho oblíbenou (tj. nejlepší z ženských žáků) učednicí Marií Magdalénou. Tyto vztahy byly nasyceny opravdovou něžnou a laskavou emocionalitou. Ježíš to demonstroval učedníkům a dával jim tím příklad toho, jaké musejí být optimální vztahy mezi blízkými lidmi v duchovní práci: skupina důstojných žáků, spojených emocemi lásky-něžnosti, pracuje mnohem efektivněji. A právě takové mohou být i vztahy mezi Učitelem a žáky.

56. Slepý a vidoucí, když jsou oba ve tmě, se neodlišují jeden od druhého.

Ale jestliže přichází světlo, pak vidoucí vidí světlo, ale ten, kdo je slepý, zůstává ve tmě.

Když přichází Učitel od Boha, pak jenom ti, kdo jsou schopni spatřit Božské Světlo, se probouzejí k duchovnímu životu; ale ostatní zůstávají ve své předešlé tmě nevědomosti.

57. Pán řekl: «Blaze tomu, kdo už opravdově existoval předtím, nežli se narodil (na Zemi).

Ale ten, kdo opravdově existuje v současnosti, — ten už takový byl a bude.».

Ježíš mluvil o evoluci jednotek vědomí.

Psychogeneticky mladí lidé jsou zatím schopni jenom instinktivně-reflexního života, podobného životu primitivních živočichů.

Ale ti, kdo už jsou kvalitativně a kvantitativně rozvinutými Vědomími, ti jsou schopni skutečně uvědomělé, správně zaměřené a organizované existence na Cestě k duchovní Dokonalosti, Na Cestě k Otci.

Ale dozrávání vědomí je velmi pomalý proces, který probíhá po dobu mnoha vtělení.

Čím jsou konkrétní lidé zralejší — tím méně vykonávají chyb a tím menší mají šanci «sklouznout» se žebříku duchovního vzestupu. O tom také Ježíš mluví: za prvé, takovým lidem, kteří přišli do tohoto pozemského života už docela zralí, se snadněji žije. Za druhé, pokud potkáváme takového člověka, znamená to, že už byl k takové úrovni existence připraven před začátkem vtělení.

58. Vláda člověka je záhadná: vždyť on je pánem nad zvířaty, která jsou silnější než on, která jsou obrovská zevnějškem i sílou. Ale přesto jim právě on dává obživu. Ale jestliže se člověk od nich vzdaluje, začínají se kousat, zabíjet jedno druhé. A ona se navzájem sežerou, jestliže pro sebe nenajdou jídlo.

Ale teď budou mít potravu, protože člověk obdělal zemi.

V tomto podobenství je lidstvo na Zemi, ve kterém většinu vždy tvoří psychogeneticky mladí a nezralí lidé, srovnáváno s domácími zvířaty na Božím «Statku», která, ačkoliv se podřizují Hospodáři, přesto zůstávají zvířaty ve vzájemných vztazích jednoho s druhým, pokud dostanou svobodu jednání, a zvlášť pokud se jim nedostává jídla.

Autor podobenství doufal, že právě teď — když Člověk-Bůh Kristus dal lidem pravou a věčnou duchovní potravu — všichni lidé-zvířata budou sytá a přestanou být zvířaty...