Cesta Duchovního Srdce

122. Nikdo nemůže vědět, ve který den se muž a žena spolu spojovali, kromě nich samotných. Poněvadž manželská komnata je skrytá před cizími.

Jestliže se skrývá i nečisté manželství — oč více je pak utajené tajemství manželství čistého! Ono není tělesné, ale čisté, ono není podmíněno vášní, ale zdrženlivou vůlí. Ono nenáleží tmě a noci, ale dni a světlu.

Manželství, jestliže je obnažené, stává se nemravností. A žena se považuje za nemravnou nejen, pokud se spojuje s jiným mužem, ale dokonce i pokud opouští svoje manželské lože — a vidí ji při tom druzí.

Ať se tedy důvěrně stýká jenom se svými rodiči, manželovými přáteli a dětmi svého svatebního paláce; těm je dáno vcházet každý den do její svatební komnaty. Ale ostatní — ti ať jenom sní o tom uslyšet tam její hlas a kochají se vůní jejího libého arómatu! A ať se sytí, jako psi, drobečky, padajícími se stolu.

Muži a Ženy (Boží) naleží Svatebnímu Paláci. Nikdo Je nemůže vidět, pokud se i on nestane takovým, jako Oni.

Nikdo, kromě Otce, nemůže vidět a znát Majestát Těch, Kdo dosáhli Svatebního Paláce, jedině pokud už on sám dosáhl této úrovně rozvoje.

123. Začátek úryvku je v originálu textu poškozen.

… Abrahám, aby postihl Toho, Koho měl postihnout, na sobě provedl obřízku, a ukázal tím (symbolicky) i nám, že je zapotřebí zahubit v sobě tělesné — to, co je z tohoto světa.

Dále je text originálu částečně poškozen.

… Dokud jsou vnitřnosti lidského těla skryté — je živé. Ale jestliže se vnitřnosti obnažují a vyhřezávají ven — ono zemře.

Právě tak je to i se stromem: dokud jsou jeho kořeny skryty — kvete, roste, ale jestliže se kořeny obnažují — on usychá.

Stejné je to i s každým projevením ve světě, přičemž nejen v materiálním, ale i v skrytém. A tak, dokud je kořen zla skrytý — ono roste, je silné. Když je poznáno — začne rozkvétat. Ale jestliže je odkryt jeho kořen — ono hyne.

Proto Logos říká: «Už sekyra leží u kořenů stromů! Jestliže je nevyseká až do konce — vysekané znovu zaroste. Ale je třeba zatnout sekyru dostatečně hluboko, aby vyrvala kořeny.

A Ježíš ty kořeny vyhubil v tom místě, kde On pracoval. Zasáhl je i na jiných místech.

Ale co se týká nás všech — ať se každý proseká do kořenů zla, které je v něm, a vyrve ho i s kořeny z duše!

Ale zlo může být vyrváno, jen když ho poznáme. Jestliže bude každý žít v nevědomosti o něm — ono nás bude dál prorůstat svými kořeny a množit se v nás. Pak nás úplně ovládne a my se staneme jeho otroky. Ono nás bude stále více a více zotročovat, dokonce nás bude nutit dělat i to, co si dělat nepřejeme, a to, co si dělat přejeme, — nás donutí nedělat... Vždyť ono je velice mocné, dokud o něm v sobě nevíme!

Dokud ono existuje — působí. Jeho neznalost je základ špatného v nás. Neznalost nás vede k záhubě. A ti kdo nevyšli z mezí neznalosti, — ti ještě ani neexistovali jako (opravdoví) lidé, neexistují a nebudou existovat!

Ale ti, kdo přebývají v opravdovém vědění, — se naplňují Dokonalostí v té míře, jak se před nimi otevírá Pravda.

Neboť Pravda, tak jako nevědomost, když je skrytá, — spočívá sama v sobě, ale když je odhalena a poznána — rozkvétá, oslavená.

Ale oč je ona mocnější nežli nevědomost a bloudění! Ona dává Svobodu!

Logos řekl: «Jestliže poznáte Pravdu, ona vás učiní svobodnými».

Nevědomost je otroctví. Vědění je Svoboda.

Když hledáme Pravdu, nacházíme její semena sami v sobě.

Když se s Ní sjednotíme — Ona nás přijme do Prvotního Vědomí.

Filip posuzuje mechanizmus pokání a prosazuje nutnost věnovat při něm vážnější pozornost intelektuální práci.

Pokání je očištění se od neřestí. Základy všech našich neřestí jsou tyto dva:

1. Schopnost záměrně působit utrpení jakýmkoliv jiným bytostem (například je dokonce i jenom «zarmucovat»); protože tím projevujeme svůj egoizmus, svoje «já», a také nepřítomnost rozvinuté lásky v sobě. S hypertrofovaným «já» a bez rozvinuté lásky se nemůžeme reálně přiblížit k Otci.

2. Nepřítomnost trvalého zaměření pozornosti k Otci, usilování k Němu.

V souvislosti s tím si ještě promluvíme o víře. Víra pojatá jako jednoduché «ano» při odpovědi na otázku «věříš?» — to je příliš málo. Opravdová víra je trvalé a nepřetržité pamatování na Boha-Učitele, Který mě po celý čas učí; obzvlášť důležité je na to pamatovat v momentech extrémních situací, které jsou všechny Jeho lekcemi právě pro mě. Na takovou úroveň víry přivádí dlouhá intelektuální práce ve vzájemném působení s Ním.

Jenom díky takovým úsilím duchovního praktikanta se pro něho Bůh stává Živou Realitou a ne jenom symbolem, abstrakcí, kterou «se patří» uctívat. Tak se víra přeměňuje ve vědění o Něm.

Ale na nejvyšší úrovni svého rozvoje víra přechází — přes nezbytný stupeň vědění o Něm, poznání Ho — ve vášnivou lásku, která jediná je schopná zabezpečit takové sblížení s Ním, které vede k osobnímu vstoupení do Jeho Příbytku a Splynutí s Ním.

… Ale práce na pokání není jenom vyjmenování nahlas svých opravdových nebo domnělých přestupků-hříchů. Práce na pokání je zkoumání sama sebe jako duše a předělávání sama sebe cestou sebepozorování a sebevýchovy. Podotýkám ještě, že «hříchy» vůbec nejsou tím hlavním, s čím je třeba bojovat: ony jsou jenom projevením duševních vlastností, nazývaných neřestmi. Bojovat takovým způsobem s pomocí sekyry, o které mluvili Ježíš a Filip, je třeba právě proti neřestem. A tento boj může být rozvinut plnou silou jenom po tom, co se pro nás Bůh stane realitou — jako Živý Učitel.

… Výsledkem celého komplexu práce na očištění a rozvinutí sama sebe se stává zrození a dospívání v nejvyšších eonech. A zároveň se všechno materiální, tělesné stává stále méně a méně podstatným a potom se úplně «utíná» (na což narážel svojí obřízkou Abrahám).

Pak zůstává jenom On.

124. Když ovládáme projevené částice Stvoření, chováme se k nim jako k významným a hodným úcty, a k tomu, co je skryto před našimi zraky, — jako k neužitečnému a opovrženíhodnému.

Ale skutečnost je opačná: objekty, projevené v tomto světě jsou neužitečné a hodné opovržení; ale ty, co přebývají ve světě, před námi skrytém, — jsou důležité a hodné úcty.

Ale tajemství Pravdy se odhalují jenom prostřednictvím symbolů a obrazů.

My, kteří jsme se zrodili v materiálních tělech na Zemi, si přivykáme dívat se z hmoty svého těla — na okolní svět hmoty.

Ale jdoucí po Cestě, ukázané Kristem, který se zrodil a poté dospěl v nejvyšších eonech, se naučí skutečně dívat a vidět v nich, a také z nich.

Právě o takových dojmech z vlastního vidění Filip píše.

125. Svatební palác je skrytý. Je to — to nejtajnější.

Na počátku závěs zakrýval, jak Bůh vládne Stvoření. Ale když se (pro každého k němu přicházejícího asketu) roztrhává a Ten, Kdo je uvnitř otevírá Sám Sebe, — pak je opuštěn dosavadní dům oddělenosti (tělo). A navíc — bude zničen (dematerializován).

… Ale Božské askety neodchází do Svatého Svatých najednou, poněvadž se nemůže (naráz) spojit se Světlem, se Kterým (zatím) není spojeno, a s Prvotním Vědomím, ke Kterému ještě není brána otevřená (aby bylo možné vejít). Ale zatím tedy bude Prvotní Vědomí pod křídly Kříže a pod Jeho Rukama. Tato meditace pro něj bude archou spásy, dokonce, i pokud se přižene potopa.

Jsou někteří ze spolubojovníků Krista, kdo poté dokážou vejít dovnitř za závěs s Veleknězem (Kristem).

Závěs (Jeruzalémského chrámu) se neroztrhl jenom nahoře: pak by byl vchod otevřen jenom těm, kdo jsou významní (na Zemi). A neroztrhl se jenom dole: pak by to ukazovalo jenom na spodek (sociální hierarchie). Ale roztrhl se odshora dolů.

Vchod byl otevřen i nám, kteří jsme dole, abychom vešli do Klenotnice Pravdy.

V ní je Ten, Kdo je právem uctíván, Kdo je nezničitelný.

Ale Cestu tam jsme pokládali za pomoci opovrhovaných symbolů a pomíjivých obrazů. Opovrhované jsou těmi, kdo jsou v pozemské slávě. Ale existuje Sláva — nade všechny slávy, existuje Síla — nade všechny síly.

Dokonalost nám otevřela Klenotnici Pravdy. Svaté Svatých se nám otevřelo. Svatební Palác nás pozval dovnitř!

… Dokud je všechno tohle skryto před lidmi, zlo je vede k marnému, a oni ho ještě neodlišují od toho, co je zaseto Duchem Svatým. Takoví lidé jsou otroky zla.

Ale když se To přiblížilo — Dokonalé Světlo se zmocňuje každého (z těch, kdo do Něho vešli). A Ti, kdo jsou v Něm, — získávají požehnání. Tak se i otroci stávají svobodnými, i zajatci se osvobozují!

126. Každá rostlina, kterou nezasadil Můj Otec, Který je na Nebesích, — bude vytržena.

Ti, kdo jsou rozděleni, — ať se spojí (v nejvyšších eonech), a stanou se Dokonalými!

Všichni, Kdo vejdou do Svatebního Paláce, rozžehnou ještě silněji Světlo Pravdy, neboť Oni neplodí ve tmě, jako ti, kdo jsou v pozemských manželstvích! Oheň bude planout v noci a rozhořívat se: vždyť svátosti tohoto Manželství se dějí ve Světle Dne! To Světlo Dne (pro Ně) nikdy neskončí!

127. Jestliže se někdo stává Synem Svatebního Paláce, — znamená to, že On předtím postihl i Světlo (Svatého Ducha).

Ale ten, kdo Ho nepostihl, když byl ještě ve světě hmoty, — ten Ho nezíská ani na Tom místě.

Toho, Kdo postihl Světlo (Svatého Ducha), neuvidí a nemohou se Ho zmocnit (nečistí duchové). A nikdo (z nich) nemůže takového Člověka trápit, dokonce, i pokud On ještě žije ve světě hmoty (v těle). On už postihl Pravdu — Sebou-Vědomím! Jeho Příbytkem je teď — eon Prvotního Vědomí! A Ono se otevřelo Jemu — Dokonalému — ve Světle Svatého Dne!³

3 Na toto téma čtěte také [11,14,28, 40].