MOJE CHYBY

My jsme se tehdy v Moskvě nazývali Centrum Vadžrajána. Vadžrajána – znamená Přímá Cesta, Přímá Cesta k Mahánirváně, ke Splynutí se Stvořitelem.

Škola rostla v podobě pyramidy se stejně vysokými patry uvnitř. Ta patra byly kurzy. Na spodních patrech byly tisíce žáků. Čím výše – tím jich bylo méně. Každý si mohl vzít z našich znalostí a metod jen tolik, kolik dokázal v současnosti vydržet, aby si neuškodil. Na vrchol se dostávali jen jednotlivci. A sám vrchol se také zvedal nahoru, pyramida rostla.

Ale skutečně dospělé žáky v psychoenergetickém směru mi Bůh tehdy stejně nedal: všichni "dospělí" museli budovat svoje vlastní Školy-pyramidy.

... Každý měl svoji rychlost pohybu po duchovní Cestě. To je ve značné míře předurčeno zkušenostmi předchozích vtělení. Proto, pokud někomu ze žáků ukládáme zrychlené programy výuky psychotechnik, je třeba brát v úvahu nejen současný stupeň usilování o zdokonalování, etickou a intelektuální úroveň, ale i ten potenciál, se kterým člověk přišel do daného vtělení. To můžeme ohodnotit nejen, když prohlédneme předchozí životy žáka, ale i bezprostředně, když uvidíme zásobu jeho energie kundalíní.

Já jsem měl dva nejlepší moskevské žáky (Galinu Vaver nepočítám: ona vedla vlastní Centrum). Jednoho z nich jsem ustanovil ředitelem Centra, druhého (ženu) – odbornou asistentkou.

A oni, ačkoliv byli bezpochyby podle intelektuálních a psychoenergetických kritérií těmi nejlepšími, ale první z nich se vyznačoval nezodpovědností, egoizmem, prolhaností, a dokonce neměl zábrany ani před kradením. Ještě byl vždy připravený pomluvit a zradit kohokoliv, – a to ne kvůli nějakému velkému cíli, ale jen... kvůli uspokojení v rozhovoru... Když jsem ho usvědčoval z jeho nepěkných skutků, byla pro něho typická taková reakce "na veřejnosti": "Podívejte se na něho! Jak všechno zvráceně vnímá! Dělá závěry jen na základě klepů! Ne, aby se mě zeptal!" Ale on sám jen lhal a lhal...

Poukazoval jsem mu na ty neřesti, on se obviňoval, kál, sliboval, že se napraví, říkal, že už se napravil... Tím vytvářel dojem svojí upřímnosti. A dlouho mě vodil za nos. Jeho slova pokání byla také lež: prostě se kdysi rozhodl, že ve lži se mu bude snadněji žít...

Naše pracovní vztahy se vyvíjely podle takového schématu. Například projednáváme plán dalších akcí Centra. Projednali jsme to, všichni souhlasili. Říkám mu:

– Já teď na dva týdny odjíždím tam a tam. A ty musíš za ten čas udělat toto a toto. Souhlasíš?

– Ano.

Za dva týdny se vracím.

– Udělal jsi to?

– Ne.

– A proč?

– Zapomněl jsem.

... Tak já ti dám zápisník! Zapisuj si do něho všechnu práci! Piš: neodkladně udělat toto a toto! Vrátím se za čtyři dny. Jestli to neuděláš – všechno se zhroutí!

Za čtyři dny:

– Udělal jsi to?

– Ne.

– ...?

– Zapomněl jsem.

– Ale vždyť sis to zapsal do notesu!

– Ale to bych si musel ještě vzpomenout, že se mám do něj podívat...

... Ještě zajímavý příklad. Oni oba dva, on s odbornou asistentkou, přijeli ke mně do Petěrburgu kvůli práci na místech síly. Po ránu mám spoustu práce: připravit snídani, dát jim najíst, vzít jídlo s sebou, postarat se, aby bylo jídlo – až se vrátíme z lesa, umýt nádobí, zamést podlahu, zkontrolovat, aby měli všechno v pořádku s oblečením a mnohé další ... Stručně řečeno – nevyhnutelná starost, abychom ještě stihli vlak.

Ale oni si sedí na gauči a "tlachají". Přesněji, "tlachá" on – vtíravě, suchopárně. A ona to trpí. To pokračuje půl hodiny, hodinu, dokud já schystávám všechno jim i sobě na cestu. Periodicky jim připomínám, kolik minut jim zbývá do odchodu z domu...

Nakonec oznamuji:

– Hotovo! Jdeme! Byli jste alespoň na záchodě?

– Ne-ne! Hned půjdeme!...

Ve výsledku jsme se opozdili, pospícháme, co síly stačí...

A potom od nich slyším odsuzující hlubokomyslný závěr:

– Ano... Tak v takovém shonu on žije!...

... Kdysi se stávalo, že oni a ještě další "nejlepší žáci" z Moskvy přijížděli ve skupině na cvičení ke mně domů – a oni za týden u mě "vymetli" zásoby jídla na několik měsíců. A "na znamení vděčnosti" mi nechávali desetidekový pytlík bonbónů.

... Já jsem tomu tehdy nepřikládal význam, prostě jsem dával – vědomosti, i všechno, co jsem měl, – protože jsem je miloval... Nechápal jsem to, že právě takové lásky oni nebyli hodni... Ale já jsem kolem sebe neviděl lepší lidi, než byli oni, – a zdálo se mi, že je dokážu změnit svojí láskou...

Vůbec jsem nebyl z těch lidí, kteří když uctívají hosty, hned počítají, kdo za kolik rublů a kopějek toho snědl. Naopak: já jsem měl vždy radost, že mým přátelům chutná: vždyť energie jídla je nezbytná pro růst vědomí meditujících! A právě tohle bylo pro mě to hlavní: sloužení dílu Evoluce zvětšováním společné zjemnělé energie všech lidí, zvláště těch, které mi Bůh svěřil do výchovy.

Ale... Když to teď analyzuji, vidím následující: Bůh prostřednictvím Bhagavadgíty [20] ustanovil zákon: zloděj je ten, kdo na obdržené dary neodpovídá dary vlastními...

* * *

Jednou jsem musel nést po dlouhých schodech na nádražní nástupiště k odjíždějícímu vlaku neuvěřitelný náklad knih v batohu a ještě v tašce na kolečkách, kterou jsem musel nést v rukách... Zdálo se mi, že omdlím z přetížení... A ona šla vedle mě s prázdnýma rukama, a místo toho, aby mě alespoň trošinku pomohla, když viděla, že jsem na hranici svých možností..., mě jen "povzbuzovala", a skandovala přitom:

– No – ještě! No – pojď do toho! No – ještě kousek zbývá!...

* * *

Já jsem se ji pokoušel – z pokojového tvora s věčnou chronickou rýmou a třítýdenními menstruacemi – přeměnit v duchovního bojovníka; v duchovním směru byla přede mnou dříve plně uspokojena tím, že měla... známého pravoslavného "báťušku"...

Ona se uzdravila. Ale stejně se duchovním bojovníkem nestala.

Protože měla vyšší filozofické vzdělání, dokázala nějaký čas úspěšně učit metodickou část programu. Ale stejně nezískala schopnost bojovat pro dobro druhých a odporovat zlu. Její schopnost péče o druhé lidi se ukázala být téměř rovná nule. Ona vždy opouštěla "bitevní pole", hned, jakmile narazila na hrubou sílu. A svoje "já" si upevňovala v povrchních rozmarech ve vztahu se mnou.

... Vedl jsem jednou skupinu po lesní cestě k místu síly. Ona se začala rozčilovat:

– Proč jdeme po vrchní cestě, a ne po spodní?!

– Spodní je teď plná kaluží. Vždyť celou noc lilo. Já po těch místech už chodím nejeden rok a znám je.

– Žádné louže tam nejsou!

– No co, půjdeme tam, podíváme se...

Přecházíme na spodní cestu a pokračujeme po ní dál, a přitom pracně překonáváme ohromné špinavé kaluže...

Ale tohle byla ještě drobnost. Mnohem horší bylo, že ona přestala brát v úvahu můj názor na vedení žáků. Dozrávala až dozrála naše roztržka...

* * *

Boris Grebenščikov kdysi zpíval: "... A když jsem rozhodl, že není lidí mezi rybou a sviní...".

... Jednou v létě jsem s ní šel po lesní cestě podél řeky.

Vztahy mezi námi už byly nalomené kvůli jejímu opuštění ve Škole přijaté metodologie výuky. Ona chtěla mít mnoho žáků, chtěla experimentovat na lidech. Ale já jsem se opíral o svoje zkušenosti, a protože jsem viděl nebezpečnost jejích záměrů, trval jsem na zachování léty prověřené metodologické čistoty.

Moje námitky ji rozčilovaly, rozněcovaly v ní touhu nesouhlasit.

Zachtělo se jí jít bosá a zula si kecky.

Já jsem ji varoval, že si tak může poranit nohy o sklo nebo o drát, kterých si v blátě cesty ani nevšimne.

– Ne! Všechno bude v pořádku!

A hned v té chvíli vletěla do velké hromady exkrementů. Začala si očišťovat nohy klacíkem, ale ten se zlomil, a ona si přitom zamazala i ruce...

Odvedl jsem ji umýt do řeky.

Řeka se na mělčině hemžila rybím potěrem.

Říkám:

– Jenom ještě neupatlej ty ryby!...

Ona se umyla, ale nepochopila.

A následně – svojí zradou Božího díla – způsobila mnoho škody důvěřujícím (ne jí, ale mně – jako vedoucímu) lidem.

* * *

Jejími charakteristickými rysy byly absence starostlivosti a organizátorských schopností. Například, dokonce ani to, že na jediné toaletě u sálu se přepálila žárovka a je tam zlomená zástrčka, – nepřitáhlo její pozornost.

Žena se přirozeným způsobem učí starostlivosti – jednomu z nejdůležitějších aspektů lásky – prostřednictvím výchovy dětí. Ale ona děti neměla ani v tomto, ani v minulých životech.

* * *

Ona byla v minulém životě buddhistickým mnichem v tibetském klášteře.

On – výtržnickým pseudosúfijským mágem s přezdívkou "Člověk-kulka".

Moje pokusy pomoci jim stát se lepšími – lehkými narážkami, uváděním příkladů druhých lidí – zpočátku vnímali kladně, ale potom to u nich začalo vyvolávat podráždění: co nás to učíš? – my teď přece umíme meditovat ne hůř, než ty!...

* * *

Moskevské centrum naší Školy se začalo rozpadat...

V těle ředitele jsem jednou zpozoroval "přivtělence" – opičího ducha. A charakteristickým rysem jeho chování se staly grimasy a pitvoření, které se zdály směšné a vtipné jen jemu samotnému..., ale jeho okolí je přijímalo nechápavě.

A ještě se o ně začal starat nevelký duch, který se vydával za Bábadžího. A oni ho slyšeli, ale neviděli. On k nim byl poslán jako šprýmař-pokušitel. A ona – místo toho, aby pracovala na sebezdokonalování, se nechávala unášet posloucháním jeho báchorek o tom, jak se ona v mnoha minulých životech jakoby vtělovala spolu s Bábadžím...

Mně se zpočátku dlouho zdálo, že jim mohu skutečně pomoci přiblížit se k Dokonalosti v intelektuálním i etickém aspektu rozvoje. Proto jsem jim svěřoval zodpovědnou práci: učil jsem je metodice výuky, jmenoval je do vedoucích funkcí, pomáhal jim při psaní vědeckých článků atd. Dokonce jsem jednou uvedl jejich jména jako spoluautorů na jedné ze svých knih – abych zvýšil jejich autoritu v očích druhých lidí...

Ukázalo se, že ona je příliš mladou duší, aby dokázala milovat, starat se a bojovat za ty, koho miluje. A on až příliš zakořenil v neřestech lenosti, lži, podlosti, připravenosti v jakémkoliv okamžiku zradit – do té míry, že se je naučil výborně maskovat.

A já jsem to ještě neuměl rozlišovat. A dokonce jsem to navíc nechtěl ani vidět, i když mi Bůh přímo ukazoval na jejich nezodpovědné role učitelů Školy.

Ale Jeho Záměrem bylo, aby mým prostřednictvím mohl připravovat Avatáry. A ne, aby se jen vytvořila ještě jedna "velká a družná rodina" nezbedných a zlomyslných dětí, hrajících si na náboženství.

Kvůli tomu Ho čekalo ještě mnohé naučit mě samotného. Ale v jiných podmínkách. V odloučení od davu. Ale já jsem to nechtěl vidět – a vzdoroval jsem.

A pak jednou On přikázal zavřít Centrum "Vadžrajána". Mně osobně řekl:

– Nadešel zánik centra "Vadžrajána", jeho konec. Já ho vyprázdním za pomoci hrubých sil, pokud to nepůjdeš udělat ty sám! Vyučování v předchozí podobě už není potřebné! Bude pokračovat na úplně jiném základě. Počítej s tím, že Centrum už neexistuje: Já jsem ho uzavřel. Považuj ho za uzavřené od tohoto momentu! Potom uvidíš mnoho svých chyb – na téma připoutání k "pozemskému". Odteď existuji jen Já – Centrum pro všechny duše, usilující ke Mně! Žádnou formální organizaci na Zemi už nepotřebujete!

A já se za nějaký čas dozvídám o tom, co se dělo v Centru v poslední době a skrývalo se to přede mnou: "sexuální semináře" pro všechny zájemce z ulice – s kolektivním svlékáním a veřejným natíráním nahých ženských těl barvami – prsa černou barvou, a co je níže – rudou...

Zrovna přijeli kanadští filmaři. A natočili tuhle nechutnou epizodu. A udělali film s názvem "Duchovní život Ruska"...

A vokálně-instrumentální činnost se místo opěvováním Boha, jak bylo původně zamýšleno, zabývala opěvováním pohádkových "bohů" z indického folklóru...

A všechno tohle se dělo při neustálém opakování jména Bábadží a při rozhovorech o otevření "Bábadžího Centra"...

To už doopravdy nebyla žádná Přímá Cesta k Bohu, žádná Vadžrajána.

Já jsem jim oznámil, že přišel čas se rozejít, a že se dál už nesmějí opírat o moje jméno a autoritu naší Školy.

Oni odpověděli tím, že před ostatními zatajili fakta toho rozhovoru, a začali se pokoušet zachovat Centrum a svoje vedoucí funkce, ale už beze mne, třebaže si přisvojili právo kontinuity.

Já jsem věděl, že už jsem splnil svoji misi ve vztahu k ostatním moskevským žákům, když jsem dal každému to, co dokázal pojmout na dané etapě svého rozvoje. Zbývalo jen udělat závěr.

Považoval jsem za svou povinnost shromáždit moskevské žáky, a při loučení jim povědět svůj názor na tyto události.

Řekl jsem konkrétně:

– Centrum Vadžrajána je uzavřeno. Já za další skutky učitelů, kteří si přejí jít vlastní cestou, neodpovídám. Odteď mohou vést vyučování třeba "meditativní masturbace" nebo "skupinového skotoložství" – ale na svoji vlastní zodpovědnost před Bohem i před lidmi, a ne aby se přikrývali jménem Bábadží nebo mým jménem...

* * *

Celý tento příběh názorně demonstruje to, že dokonce i velké úspěchy v psychoenergetických trénincích nevedou samy od sebe k vykořenění nejhrubších etických neřestí.

Teď (bohužel, příliš pozdě) jsem uviděl marnost svých pokusů napravit etické nedostatky žáků jmenovitě v procesu seriózní ezoterické práce: ve skutečnosti musí být etická čistota předpokladem pro ni, "propustkou" do ní.

Bůh se ve věci této mé chyby vyjádřil takto:

– Ty ses pokoušel do Mne natahat všelijaký odpad!...

... Ačkoliv, z druhé strany, cožpak mi On sám předtím nedal požehnání ke každé nové etapě práce s nimi?...

Ale příčina takového, jak by se zdálo, protikladu spočívá v následujícím.

Za prvé, těmito lekcemi mě On naučil lépe chápat druhé lidi. A navíc se teď mohu o tu svou zkušenost s mnohými podělit.

Za druhé, já bych sám nedokázal tak úspěšně pokračovat po duchovní Cestě, pokud bych ji hledal pouze pro sebe. Já jsem prošlapal cestu pro své žáky. Jedním z hlavních stimulů mého úsilí – byla láska k nim.