Cesta Duchovního Srdce

Některé vědecké výzkumy

Za léta mojí činnosti ve sféře materialistické vědy se mi podařilo udělat mnoho dost důležitého. Tyto materiály byly publikovány v periodickém vědeckém tisku. Jenže, kdo je četl, kromě úzkého okruhu vědců-specialistů? Ke všem ostatním lidem se výsledky vědeckých výzkumů dostávají pouze prostřednictvím populárně-vědecké literatury nebo jinými hromadnými sdělovacími prostředky.

Povím vám o tom na stránkách této knihy.

Sexuální autoidentifikace

Když mi bylo v tomto životě pět let, žila naše rodina v právě takovém strašném komunálním bytě, o jakém zpíval Vladimir Vysockij: "na třicet devět místností jen jedna toaleta*1". Kromě stále kašlajících a plivajících souchotinářů jsem si z jeho obyvatel ještě zapamatoval kocourka Kuzku.

Vzali si ho do bytu jako ještě maličké koťátko. Vyrostl, a najednou... se mu... – k všeobecnému údivu – narodila koťata. Ukázalo se, že je to... – kočička...

Byl jsem tím zmatený nejdéle ze všech. A poněvadž jsem ten problém vůbec nedokázal vyřešit, obtěžoval jsem tím dospělé:

– A Kuzka sám – ví o tom, že je kočka?...

... Ale za touto dětskou naivitou probleskoval jeden z nejzajímavějších problémů biologie a psychologie: sexuální autoidentifikace, to jest, pociťování svojí příslušnosti k tomuto či druhému pohlaví.

To, že jsou naše těla toho či onoho pohlaví, se dozvídáme prostřednictvím výchovy. Naši rodiče nás v souladu s tím pojmenovávají, oblékají, češou, vysvětlují nám, že tito a tamhleti jsou takového pohlaví, a tihleti jsou zas druhého.

Ale potíž spočívá v tom, že se pociťování příslušnosti k tomu či druhému pohlaví někdy dostává do protikladu se všemi těmito znalostmi.

Člověk například od dětství vnitřně protestuje proti svým zjevným anatomickým znakům. Někdy to může být spojeno se vzpomínkou na své předchozí životy v těle opačného pohlaví – a potom tento protest časem zmizí. Ale v jiných případech se rozpor po nastoupení pohlavní zralosti naopak vyhrocuje. A pokusy chovat se "jak se patří", "jak je zvykem", včetně vstoupení do "normálního manželství", vedou k vnitřnímu i vnějšímu dyskomfortu – někdy až strašnému. V takovém případě se mluví o inverzi (chorobné zvrácenosti) sexuální identifikace. A jelikož je taková anomálie vždy zjišťována už od dětství, nemáme důvod pochybovat o tom, že bychom ji měli zařadit do kategorie vrozených.

Mechanizmus formování inverze sexuální identifikace byl v těch desetiletích intenzivně zkoumán vědci, zvláště v Německu ( G. Dörner a další; v přehledu literatury viz [23]). Bylo zjištěno, že se mozek plodu a vyvíjejícího se dítěte formuje nerovnoměrně. Mozková tkáň jeho různých částí dozrává v určité následnosti, přičemž existují – podle času – přísně geneticky zafixované etapy diferenciace a formování jejich buněk. Právě v těchto lhůtách, nazývaných kritickými, jsou části mozku nejvíce zranitelné pro škodlivé vlivy. A vzniklá poškození se uchovávají na celý následující život.

Konkrétně bylo zjištěno, že existují zvláštní mozková centra – mužská a ženská – odpovědná za příslušnou sexuální autoidentifikaci – jak u zvířat, tak i u lidí. Různé poškozující faktory – hormonální, vedlejší účinky léčiv nebo dokonce i takové, jako je těžká nemoc nebo silný negativní emoční stres atd., těhotné ženy v příslušné době "kritické" etapy vývoje plodu, mohou vyvolávat takové poruchy vývoje mozku plodu, které se živě projeví, až když dotyčný člověk dosáhne pohlavní zralosti [10-15,23]. Takoví lidé jsou pak odsouzeni k tomu, aby se stali příslušníky "sexuálních menšin", stali se homosexuály nebo bisexuály (v závislosti na těžkosti poškození).

... Ale existuje i jiný mechanizmus formování jak homosexuality, tak i dalších odchylek pohlavního zaměření. Je to spojovací ("podmíněný") reflex.*2

... Ale pro to, abychom to pochopili, si musíme nejdříve pohovořit o stádiích pohlavního dozrávání.

... Vždyť dítě nemá (normálně) žádné puzení k pohlavnímu aktu. A nemá ani erotogennost genitálií nebo je minimální, třebaže jsou i zjišťována epizodická naplnění krví takzvaných "houbovitých" těles pohlavních orgánů. Naopak je u něho zákonitým projevem erotogennost úst, což doplňkově stimuluje puzení k výživě mateřským mlékem [6]; tohoto jevu si poprvé všiml S. Freud [16].

Až s nastoupením pohlavní zralosti – pod vlivem začínající produkce pohlavních hormonů – se postupně rozvíjí i erotogennost pohlavních orgánů. Ale – což je velice důležité! – puzení k pohlavnímu aktu se neobjevuje ihned, ale až po několika letech.

Tato druhá etapa rozvoje sexuality dostala speciální název: – "etapa nediferencované sexuality". U obou pohlaví v této době začíná dozrávat pohlavní zájem: chlapci "probírají" ve své skupině sexuální tématiku, děvčata si to často takzvaně "zkoušejí", sexuálně popichují muže – zajímá je "a co se bude dít?...". Ale perspektiva skutečného začátku pohlavního života v tomto věku ještě obvykle chybí. A je to pochopitelné: vždyť proces anatomického dospívání reprodukčního systému jmenovitě vlivem pohlavních hormonů vyžaduje dostatečný čas, trvající u člověka roky.

Etapa dospělé sexuality (to jest, třetí v pořadí) začíná u obou pohlaví až když se objeví skutečné snažení o pohlavní akt. Přičemž u mužských jedinců všech z tohoto hlediska prozkoumaných druhů zvířat, i u člověka, – vzniká v této době poprvé vrozená reakce na konkrétní druhově specifické (to jest, vlastní danému biologickému druhu) "klíčové" sexuální signály. U hmyzu a savců, kromě primátů, jsou to pachové látky, vylučované pohlavními orgány samic (pohlavní feromony). A u ptáků a primátů jsou to signály vizuální. U primátů, včetně lidí, je takovým "klíčovým signálem" pohled na ženské genitálie.*3

... V zaměření tématu této kapitoly se jako nejzajímavější jeví stádium nediferencované sexuality, kdy se pravé sexuální nasměrování ještě neprojevilo, ale už se objevuje pohlavní vzrušení, které je často doprovázeno masturbací a orgasmy. V tomto věku také mohou vznikat sexuální spojovací reflexy, občas natolik pevné, že se uchovávají na celý následující život a doprovázejí normální sexualitu, a nebo ji dokonce úplně vytěsňují a plně nahrazují.

Právě pomocí tohoto mechanizmu se vytvářejí takové sexuální odchylky od normy, jako je fetišizmus, zoofilie (pohlavní puzení ke zvířatům), masochizmus, nekrofilie, a také mnohé případy homosexuálních sklonů.

To se mi podařilo dokázat experimentálně [23,27] u zvířat a potvrdit v klinických studiích u lidí [23].

Konkrétně jsem vychoval samce psů, u kterých různé zvrácené formy pohlavního chování naprosto vylučovaly normální sexualitu v dospělém věku. To vznikalo podle mechanizmu spojovacího reflexu – za podmínky nepřítomnosti přiměřeného styku v raném věku s vrstevníky svého biologického druhu [23,27].

Co se týče jmenovitě homosexuality, podařilo se mi jako prvnímu vytvořit celistvou koncepci této anomálie, která nicméně vzniká různými cestami [23].

* * *

V Trestním zákoníku SSSR v těch létech existoval článek, zařazený tam na osobní příkaz Stalina; článek strašlivě absurdní, a já bych dokonce řekl zločinný; vyjadřující zločinnost celého tehdejšího režimu, – o trestním stíhání a trestání dlouhými léty věznění v koncentračních táborech těch mužů, kteří měli homosexuální sklony a vytvářeli homosexuální páry.

Já jsem měl tu čest stát se prvním z vědců v SSSR, který se tehdy – z vědeckých stanovisek – postavil na obranu těchto lidí.

Z opatrnosti jsem byl nucen se v první publikaci zaštítit jménem v té době známého sexuologa A. M. Svjadoše [44]*4, a až potom jsem vydal vlastní knihu [23].

Ale stejně jsem začal být sledován.

Ukázalo se, že mě, vědce, provádějícího anketní výzkumy mezi homosexuály, začali podezřívat z toho, že já... jsem sám homosexuál, a že se s pomocí jakoby vědeckých anket pokouším navazovat nové osobní homosexuální známosti...

Tehdy mě Bůh poprvé seznámil se dvěma krajními typy vyšetřovatelů.

Jeden z těch, co mě vyslýchali byl – podle svých hanebných duševních vlastností – sám zločincem.

... Vždyť, kdo vstupuje do různých státních silových "struktur? "Zdravou" část tohoto počtu lidí tvoří ti, kteří jsou schopni se obětovat pro blaho ostatních lidí v boji se sociálním zlem. Ale ti druzí tam jdou "pracovat" kvůli tomu, že tam mohou uspokojovat svoje nejodpornější agresívní a sadistické vlastnosti "zákonnou cestou"! Právě oni s potěšením mučí své oběti. Není pro ně důležité to, je-li člověk doopravdy vinen. Ne, nastolení opravdové "spravedlnosti" je opravdu netrápí – je pohání jen osobní touha ponižovat, mučit a ničit druhé lidi! Pokud se jim dostanete do rukou – třebaže jste nikdy ani neslyšeli o tom, z čeho jste "obviňováni", – neexistuje cesta ven! Protože osvobození podezřelého není součástí osobních plánů takových vtělených ďáblů. Jejich jediným zájmem je pouze vlastní sadistické uspokojení.

... A právě takový mě tehdy začal vyslýchat...

Ale brzy se do toho vmísil vedoucí oddělení vyšetřování trestných činů. Rychle vyhodnotil situaci, vyprovodil za dveře vyšetřovatele-ďábla, položil mi několik otázek s použitím "neverbálních sugescí" (viz níže), byl naprosto spokojen s odpověďmi, vyhodnotil, že mám "lékařský" rukopis, požádal mě, abych napsal "vysvětlující poznámku (že jsem skutečně vědec), uzavřel "případ" a v klidu mě propustil.

... No a v Rusku bylo pronásledování lidí s odchylkami sexuální orientace zrušeno.*5 (Pochopitelně s výjimkou případů svádění nezletilých a sexuálního nátlaku).

Vysvětlivky:

1. Dodávám: jednomístná!

2. První termín patří B. M. Bechtěrevovi, druhý – I. P. Pavlovovi.

Bechtěrev popsal tento jev dříve, jenže on Stalinovi diagnostikoval "paranoiu", za což byl perzekuován. A tehdy se Pavlov, podporovaný komunistickou stranou "chopil iniciativy", a pouze změnil název jevu. Tak vznikl a byl "uzákoněn" jakoby jménem "průkopníka" I. P. Pavlova absurdní termín "podmíněný reflex", který vyžaduje speciální rozšifrování (: to jest, "spojovací")

3. Integrovat to všechno do jednotné zákonitosti, po podrobném výzkumu v experimentech na zvířatech, anketních dotazech u lidí a studiu pozorování dalších výzkumníků, se podařilo jmenovitě autorovi této knihy [23].

4. Vždyť to bylo "výzvou" jak pro Trestní zákoník, tak i pro celou armádu těch, kdo ho v naší totalitní zemi s bezohledným zločinným režimem ochraňovali, a kde se o "právech člověka" nesmělo ani promluvit!

5. Ačkoliv to pochopitelně nebylo jen kvůli těm mým prvním vystoupením ve vědeckém tisku.