PROČ BŮH POTŘEBOVAL MOJI VRAŽDU? BŮH A ĎÁBEL

Za roky soustředěné práce, které předcházely pokusu o moji vraždu, se mi podařilo projít významnou část Cesty. Ale ještě jsem nebyl úplně osvobozený od "pozemského": za mnou stála spousta následovníků-žáků – jak v Rusku, tak i v dalších zemích. A já jsem pociťoval svoji sounáležitost s touto strukturou, a nedokázal jsem si ani představit sebe samotného, odděleně od ní. A to mi bránilo v dalších krocích k nastolení Sounáležitosti s Bohem.

Stvořitel mi doporučil, abych se od svých žáků odtrhl, opustil je. Tím spíš, že jsem téměř všem už stejně dal všechno to, co mohli pojmout; dál už za mnou na této úrovni jejich rozvoje nemohl skoro nikdo jít. Ale myšlenka na ukončení sloužení lidem v navyklé variantě mi byla natolik cizí, že jsem Jeho myšlenku dokonce vůbec nepochopil.

... Takový je paradox Evoluce: to, co je dobré na jedné etapě osobního rozvoje, se ukazuje jako špatné a brzdí v následujících etapách.

... Co tedy Bůh mohl dělat v této situaci? Když jsem tomu nerozuměl po dobrém, musel mě tedy – pro moje vlastní dobro – přinutit.

A On na tu práci vyslal ďábla.

... Pro většinu lidí jsou Bůh a ďábel jen abstrakce. V Boha je třeba věřit, a jich obou se musíme obávat. Bůh nás může potrestat a ďábel... – co je to ďábel? – "padlý anděl"... svedl Evu, Eva svedla Adama... Ale jaký to má vztah k nám?

Ďábel, tak jako i Bůh, nejsou abstrakce. Ale Bůh je jen Jeden, přesto, že to slovo zní různě v různých jazycích. A přesto, že existuje spousta Jeho Individuálních Projevů. Ale ďáblů je mnoho. V legendách Starého Zákona se mluví o jednom z nich: vysvětluje se tam jen podstata samotného jevu, to jest, odkud se berou ďáblové a jaké jsou jejich vzájemné vztahy s Bohem. V Koránu už Bůh mluví jmenovitě o ďáblech – to jest, v množném čísle.

Ve skutečnosti jsou ďáblové – ve srovnání s běsy, těmi silnějšími obyvateli pekla. Silní jsou v důsledku vysoké "krystalizace" jejich vědomí. Toho už dosáhli v předchozích nebo v těchto pozemských životech – možná, jako výsledek zvláštních metod výuky ezoterických praktik ve speciálních satanistických černomagických školách anebo prostě v důsledku učení u hanebných učitelů ezoterických technik.

Ďáblové se občas znovu vtělují na Zemi. Už od dětství projevují nevídanou agresivitu a sklon k dalším neřestem, a když povyrostou – počínají si jako mocní "ničitelé pomíjivého světa" (Bhagavadgíta; viz [20]), a jazykem psychiatrie – jako vznětliví psychopati a agresivní paranoici. Mohou se tak dokonce stát význačnými politickými činiteli...

... Ale ďábel nemá sílu svést spravedlivé: moudrý a eticky vyrovnaný člověk – nebude schopen žádných hanebných činů, ať už by ho jakkoliv mistrovsky sváděli!

Proto byla tehdy k mému přivedení k rozumu vybrána právě taková ezoterická skupina, kde se lektorka – moje bývalá žákyně, proti mě vzbouřila – a s využitím metod práce s vědomím, kterým jsem ji naučil, pěstovala ty samé budoucí ďábly. Přála si za každou cenu zůstat v roli "duchovního lídra", a proto nebrala do skupiny žáky podle principu důstojnosti, ale jen na základě toho, že se u ní chtěli učit. A oni – etičtí a intelektuální primitivové – se u ní učili magické síle. A to, jak se dalo předpokládat, vedlo k tomu, že se u nich ještě k tomu zformoval pocit svojí vyvolenosti, fenomenálnosti – a úplné svobody konání, kde je vše dovoleno.

A tak jednou, vedení ďáblem, si sami na mě vymysleli obvinění ze skutku, kterého jsem v principu nebyl schopný, sami se "vyprovokovali" k zuřivosti na mě, sami vynesli rozsudek, a sami se postarali o jeho vykonání, aniž by si se mnou promluvili. O tom jsem už vyprávěl.

... Teď si s ironickým pousmáním vzpomínám na to, jak, když jsem se dozvěděl, kdo byli moji vrazi, jsem byl šokován nesmyslností a šílenstvím jejich skutku, a dlouhý čas jsem skrýval jejich jména i před nejbližšími přáteli – našimi společnými známými. A jak – sám umíraje – jsem se je – moje vrahy – snažil ochránit před hanbou: stále jsem si myslel, že se trošku vzpamatují, přijdou s omluvami, s pokáním... Ale to se nestalo, ukázalo se, že jsou to lidé, mně protikladní, že se naučili jen lži, nenávisti a násilí.

... Ale moje vítězství bylo podmíněno ještě jednou zkouškou: a to byl to osud zločinců, který teď už byl v mých rukách... A já jsem už znal jména a adresy – jak organizátora zločinu, tak i vůdce celé té bandy. Stačilo už jen dát tato svědectví milici – a hned by je zatkli a potom odsoudili na dlouhou dobu...

... Ale já jsem se nechtěl mstít. Už jsem teď věděl, že jsem se nestal obětí profesionálů nebo bláznů, které by bylo radno izolovat od ostatních lidí, ale jen primitivů, hodných politování... Však oni stejně neujdou karmickým následkům svého zločinu...

Začal jsem se na tu situaci nahlížet z pozic Božího Záměru: co je zapotřebí, aby se ti lidé stali lepšími v proudu vesmírné Evoluce – poslat je na roky do "kriminálu", nebo se pokusit napravit jejich duše tady, na svobodě, prostřednictvím pokání?

Vybral jsem to druhé a pokusil jsem se nasměrovat je na tu cestu s pomocí jejich vedoucí. A pracovníky MVD (ministerstva vnitra) jsem požádal, aby "pozastavili" stíhání.

Vzpomínám si, jak se mě jeden z nich zeptal: "A neobáváte se o svoji bezpečnost v budoucnosti?" – Ne: bát se musí oni – bát se setkání se mnou, setkání s orgány spravedlnosti, a setkání s Bohem, pokud se někdy stanou věřícími.

Můj nápad s jejich pokáním se nakonec nezdařil: jejich vůdkyně jim nedokázala vysvětlit, co je to pokání, a sama neprodleně odjela z Ruska, po tom, co uzavřela manželství s cizincem.

Ale já přesto nelituji, že jsem jim tehdy odpustil. Přinejmenším jsem na tom vydělal.

Vždyť pokud bych je tehdy vydal stíhání a soudu – kolik času a sil bych já sám musel vynaložit, pokud bych se účastnil toho procesu jako poškozený!

Ale místo toho jsem za ty měsíce umírání napsal a později vydal čtyři nové knihy, ve kterých jsem shrnul i pro sebe samotného – výsledky všeho, co jsem prožil a poznal.

A navíc, jak jsem už vyprávěl, se mi podařilo nejen se stát "vcházejícím" do Příbytku Stvořitele, ale v době, kdy jsem se snažil zemřít, jsem se v něm i "zabydlel" natolik, že jsem se tam po smrti těla přirozeným způsobem přitáhl.

... Zde bude vhodné vložit do vyprávění moje pozorování "posmrtné zkušenosti" – toho, co jsem o tom poznal bezprostředně sám.

Za prvé: "ztráta vědomí" a klinická smrt jsou principiálně různé a vzájemně si nepodobné stavy.

Při ztrátě vědomí – skutečně zmizí sebepociťování a sebeuvědomování.

Ale smrt, jestliže přichází náhle, bez přechodného bezvědomého období je prožívána (přinejmenším rozvinutým vědomím) úplně jinak. Při jejím nástupu může nebo nemusí existovat určitý časový úsek, během kterého probíhá samotný proces odtržení od těla. Mně se to stalo při první smrti: vědomí (to jest, já) jako ohromná obrácená kapka, podobná gigantické vzdušné kouli, se vzneslo nahoru a začalo vykonávat houpavé pohyby, jako by se pokoušelo odtrhnout. To trvalo několik sekund. Potom odtržení proběhlo a zavládlo uklidnění v Laskání milujícího Vědomí-Světla.

Při druhé smrti žádná přechodná etapa odtržení vůbec nebyla: proběhlo to okamžitě.

Ale ještě důležitější je mluvit o mechanizmech přenosu vědomí následně po odtržení od těla.

Při tom probíhá rychlé a samovolné přemístění ("vyplutí" nebo "ponoření") "kapky" individuálního vědomí do té prostorové dimenze, která odpovídá této "kapce" jakoby podle její specifické váhy. Toto přemístění probíhá čistě "mechanicky" – a hned vzniká pevný, stabilní stav přebývání jmenovitě v té vrstvě mnohorozměrnosti. Zřetelná fixace přemístění s absolutním předurčením – nenechává na pochybách, že jakékoliv pokusy kohokoliv změnit dané předurčení v okamžiku přemísťování nebo následně by byly neopodstatněné. To jest, buddhistické, katolické a pravoslavné představy o tom, že existuje možnost změnit místo posmrtného pobytu – po projití "očistcem", "po modlitbách svatých", vynaložením vlastních úsilí anebo v důsledku "převedení duše" zkušeným mystikem do ráje – to všechno jsou pouze mýty, a nelze říci, že prospěšné. Poněvadž "chlácholí" věřící, nechávají jim naději, že teď si ještě můžou zařádit nebo zalenošit – a potom se za mě někdo pomodlí, pomůžou mně – vždyť na to přece máme "naše svaté patrony" – a všechno bude v pořádku...

Po tom, co se dostane do své vrstvy mnohorozměrnosti – individuální vědomí, pokud je malé – může přijmout formu a rozměry podobné svému předchozímu tělu – a pokračovat v existenci v takové podobě. Pravděpodobně se to tak děje s většinou lidí.

Ale já jsem dal přednost a upřednostním i v budoucnu – odmítnutí oddělenosti a Splynutí, ke kterému je třeba se připravit zavčas prostřednictvím speciálních meditačních tréninků.

* * *

V průběhu několika let, kdy mě po zvýšené zátěži na páteř nesnesitelně bolela záda, a zdálo se, že je to už nezvratné, mě někdy, přiznávám se, napadla myšlenka: a nebylo přece jen zbytečné, že jsem tehdy odmítl "dát za vyučenou" členům té bandy a neposlal je do "nápravného" zařízení? Ale hned v té chvíli jsem si uvědomoval: a stali by se tím lepšími? – Přece – nestali! Pravděpodobně spíš naopak... A to znamená, že jsem správně udělal, že jsem jim odpustil!

... Mým charakteristickým rysem, který se zformoval už v minulých životech, bylo to, že jsem se nikdy nezaplétal do vleklých konfliktů s lidmi. Cílevědomost v dosahování před sebou vytčených cílů mě vždy donutila jít dále vpřed, a jednoduše od sebe odstrkovat všechno, co mi v tom překáželo.

To nebyla nějaká zbabělost. Ne. Už ve škole jsem se vždy zastával ubližovaných vrstevníků. Na univerzitě jsem začal veřejně bojovat proti komsomolu, za což jsem byl málem vyloučen z univerzity. V letech duchovního sloužení, kdy KGB požadovala, abych ukončil svá vyučování, jsem také šel do boje, trval jsem na osobních vysvětleních u těch, kdo to vyžadovali, oni se tomu vyhýbali, zato já jsem vyhrával čas na to, abych dovedl do logického konce cyklus cvičení...

Ale když už byl boj ukončen, a mě přesto aktuálně "vyhodili" z práce, nepodával jsem stížnosti k soudu, ale prostě jsem sháněl nové místo – a pokračoval ve svém díle...

Také jsem nikdy nevyžadoval "satisfakce" od bláznů, kteří mě napadali, ani od pomlouvačných závistivých mystiků a jedné žurnalistky od novin...

Ve výsledku jsem z toho všeho vyšel jako vítěz právě já: já jsem dosáhl Nejvyššího Cíle, místo toho, abych uvázl v konfliktech. A oni si jen upatlali svoje osudy špínou hříchů...