STRAŠLIVÝ ŠKLEB SMRTI

Místo mě tehdy navždy opustila pozemské tělo moje maminka.

Poprvé se jí zastavilo srdce, když se musela dívat na tělo syna, zmrzačené pro nic za nic. Ale mně se tehdy podařilo dát jí sílu přežít.

Ale stejně už její zdraví bylo podlomené, a ona začala uhasínat.

... Bůh mi tehdy předem neočekávaně řekl:

– Mám v úmyslu ti brzy ukázat strašlivý škleb smrti...

Já jsem to nepochopil, pomyslel jsem na sebe – a začal jsem čekat...

Ale umírala ona. Umírala bez bolesti a dalších utrpení, s uvědoměním toho, že odchází, bez lítosti nad tím, poněvadž byla dobře připravena mnou prostřednictvím mých knížek. Třikrát mi psala dopisy na rozloučenou s vděčností za péči.

Ale byl jsem z ní vyčerpaný!

Asi měsíc jsme já a sousedé v komunálce před ní museli dokonce schovávat zápalky, protože její zacházení s ohněm začalo být naprosto nepřiměřené.

Potom už nevstávala z postele, ale po celý čas mě volala k sobě: například se jí zdálo, že k ní přišli hosté, je třeba se oblékat, prostírat stůl...

... Já jsem vzal celou péči jen na sebe – před, i po její smrti...

... A urnu s prachem jejího těla jsem nesl pěšky z krematoria na hřbitov v tašce přes rameno – také sám. Pociťoval jsem to jako symbolické vyrovnání svého synovského dluhu: ona také kdysi nosila na rukách moje maličké tělíčko...

... Ale co mi Bůh chtěl říci tou frází o "strašlivém šklebu smrti"? Vždyť to navenek vypadalo, jako by neumírala vůbec špatně: to jiní umírají nesrovnatelně strašněji!

Ale já jsem Ho dobře pochopil. On chtěl, abych přijal následující rozhodnutí: TAK umírat já nechci ani za nic! On mě tím jakoby ještě jednou "popohnal": jdi rychleji, ať ti bude ještě dražší Úplné Vítězství!

* * *

Satja Sáí říkal:

"Každý člověk má na své životní cestě dva hlavní mezníky: Boha – a smrt těla."

Ale většina lidí si nepřeje o tom slyšet, přemýšlet a znát to...

V Petěrburgu víc než čtvrtina lidí umírá na rakovinu.

Ale vždyť by se tomu mohl každý takový trpitel úplně vyhnout.

Ale oni prožívají svoje životy – jako nerozumné děti: za práci považují klácení nohama vsedě na židli, a hry s míčkem...

Ale vždyť nás očekává nejen smrt těla! Ale mnohé – i nemohoucí stáří, stařecká demence. Pak se vytratí dokonce i to nemnohé, co jsme stačili nashromáždit za tento pozemský život v duši...

* * *

Zcela dospělý syn si v kuchyni jako vždy ohřívá oběd. Přichází stařičká matka:

– Co se chystáš dělat?

– Obědvat.

– Pověz to hlasitěji! Vždyť víš, že špatně slyším!

– Obědvat!

– Cožpak nemůžeš odpovědět na otázku svojí matky nahlas a srozumitelně... Tak – aby tomu bylo rozumět?...

– Obědvat!!!

– Jak si dovoluješ tak řvát na svoji starou a nemocnou matku???!!!

* * *

A ještě jsem jednou viděl v televizi scénu z jakéhosi divadelního představení:

Starostlivý muž přiváží svoji stařičkou maminku do vesnice ke svému staršímu bratrovi.

– A to je, maminko, – tvůj starší syn.

– Ano? A jak se jmenuje?

– Stěpan.

– Stěpan?... To je ale divná rodina...

* * *

Ale můžeme totálně zvítězit nad svou smrtí, když se naučíme dematerializovat svoje tělo. O mechanizmu tohoto jevu mluvil Ježíš Kristus v "Ježíšově Knize" [32], a teď demonstruje tuto možnost s vyčerpávající přesvědčivostí David Copperfield.