Cesta Duchovního Srdce

Meditační práce

Bez správně nastavené meditační práce není možné nejen poznávat Boha, ale dokonce ani efektivně bojovat se svými neřestmi.

Meditace je práce vědomí. Musíme ji vést zároveň v několika směrech, včetně zjemnění a očištění, přeměnění se v Lásku, zvětšování objemu sebe-vědomí, přepracovat sebe-vědomí, aby se stalo pohyblivým, ohebným, silným, moudrým. Tak nás to učil Vladimír.

– Cesta k Bohu – to je konkrétně, učit se "převalovat" všemi částmi vědomí, – žertoval.

... Vzpomínám si, jak jsem se zaradovala, když jsem se od Vladimíra dozvěděla, že meditovat není optimální v místnosti, ale v přírodě: v lese, nad mořským prostranstvím, uprostřed polí! A ještě na speciálních energeticky významných místech – místech síly! A že uzavřené místnosti se hodí jen na přípravné tréninky v rámcích rádžajógy.

Vladimír nám potom ukázal stovky míst síly a naučil nás na nich pracovat.

Vždyť je tam... tak lehké a přirozené vyplouvat vědomím z očištěné anáhaty – okamžitě do Božského Světla! A hned se samy rozevírají ruce, vycházející z duchovního srdce! A pak – můžeme plavat, létat, objímat, laskat růst, pociťovat, zkoumat, poznávat, splývat s Bohem!...

A přitom, jak nás učil Vladimír, vůbec není zapotřebí zavírat oči, sedět nebo stát "jako sloup" na jednom místě: mnohem efektivnější je pracovat vědomím při pomalé chůzi, a přitom třeba vyhledávat – dokonce i v hranicích konkrétního místa síly – optimální body pro práci. A při zavřených očích, kromě zvláštních případů, existuje tendence "vyplavat" vědomím do čaker – a pak už určitě nebudeš plavat v mnohorozměrném Absolutnu, ale jen ve svých iluzích! Vždyť seriózní meditační práce je možná jen na základě čakry anáhaty, to jest, duchovním srdcem; jiné varianty neexistují.

* * *

Vzpomínám si na jednu zábavnou příhodu. Jednou jsme přišli pracovat k Mahádublu Chuanga-Di. Ale to místo bylo pošpiněno "příměstským zasedáním" party narkomanů: energetika byla na zvracení, v trávě se všude povalovaly použité stříkačky. Proto se Chuang-Di přestěhoval po té samé lesní cestě o sto metrů dále. Ale já jsem si toho nevšimla – a ze zvyku jsem se neúspěšně pokoušela splynout s Chuangem-Di tam..., kde byl minule. Orientačním bodem pro mě nebyl Bůh, ale stromy, které jsem si předtím vtiskla do paměti na tomto místě.

Vladimír mi tehdy se smíchem řekl:

– Ale Bůh je přece živý! A Mahádubl není socha: postavili ho – a tak stojí!...

... Jaký neocenitelný dar mi dal Bůh tím, že jsem se hned dostala do opravdové duchovní Školy a skvělé duchovní rodiny jednotně smýšlejících lidí, směřujících jen k jednomu cíli – poznání Stvořitele, Splynutí s Ním a sloužení Jemu!

To, co udělal Vladimír, – že vypracoval metodologii duchovního růstu od prostého člověka až k Bohu, – je unikátní a neocenitelné! Vždyť při jiných podmínkách může hledající na hledání a osvojení jen jediného stupínku tohoto "žebříku" duchovního vzestupu spotřebovat nejedno vtělení obtížných a bolestivých hledání...

Ale využívat tohoto "žebříku" mohou jen zralé duše, srdcem zaměřené ve svém hledání k Bohu, ti, kteří se naprosto oddali této Cestě.

... Samádhi, Nirodhi, Nirvána – když jsem poprvé četla o těchto stavech v knihách, zdály se mi být něčím neskutečným. Ale ve Vladimírově Škole – s pomocí jeho metod, speciálních míst síly, a pochopitelně s jeho osobní pomocí – je možné jich dosáhnout velice rychle.

... Ale k tomu, aby si člověk udržel, co obdržel, a naučil se žít v těchto stavech vědomí v každodenním životě, jsou nutná neustálá vlastní úsilí.

Vladimír tomu všemu učí s lehkostí. S neměnnou láskou poskytuje ty nejtajnější vědomosti o Bohu, ale opakuji, jen těm, kdo jsou toho hodni.

Ale za tou lehkostí stojí ohromná práce vědce-výzkumníka, který desítky let pracoval v duchovní oblasti – nic nevynechával, pozoroval, zkoumal, analyzoval a systematizoval získané výsledky, a prověřoval je vlastní zkušeností. Poté vybíral to nejlepší a nejefektivnější, a ostatní zavrhoval. Tak vznikala metodologie duchovního zdokonalování.

Metodologie duchovního zdokonalování se nezabývá pouze meditacemi. Ale je to komplexní systém metod rozvoje člověka, vedoucí k úplné Seberealizaci, dosažení Dokonalosti, poznání Stvořitele a Splynutí s ním. Zde se nemůžeme obejít bez etické práce na sobě, a také bez intelektuálního rozvoje. Tohle všechno Vladimír co nejpodrobněji vypracoval a popsal ve svých knihách.

Pochopitelně se to konalo s Boží pomocí a pod Jeho přímým vedením. Jaký smysl by mělo vytvářet metodologii poznání Boha odděleně bez Něho Samotného?

Ale jak bychom museli milovat Boha, abychom, spoléhaje jen na Něho nevtěleného jako na oporu, prošli sami a vybudovali celou Cestu i pro druhé – od začátku až do úplného Splynutí se Stvořitelem – pouze za jeden pozemský život?!

...Dostali jsme také za úkol: nejen získávat hotové znalosti – ale i zkoumat, vyhledávat a prověřovat všechno vlastní zkušeností. A také se učit tyto znalosti předávat druhým. Jinak by nám Bůh nedal "zápočet" do "indexů" našich osudů...

– Můžete velice rychle ztratit veškerou meditační praxi, pokud nebudete mít zaměření, vášnivou lásku je Stvořiteli, usilování o Splynutí s Ním a sloužení Mu, – říkal nám nejednou Vladimír.

* * *

Když nám Vladimír sám ukazoval meditaci – všechno šlo rychle, krásně, s rozmachem. Potom jsme měli zopakovat to samé, ale už s vynaložením vlastního úsilí.

Stávalo se mi, že jsem rychle "uchopila" meditační stav a myslela si: no tak teď přece..., už všechno chápu!..., a hned to i udělám!

Pachtila jsem se, namáhala... Ale, ouvej, nic se mi nedařilo: Bůh se od takového mého snažení... odvracel!...

– Ty děláš "tělocvik", – vysvětlil mi nakonec. – Na takovou práci jsou tělocvičny. Ale tady, ve Mně, fungují jiná pravidla: tady se uznávají jen emoce lásky ke Mně!

Čisté usilování darovat sebe sama a neustálá práce v tomto snažení – otevírají Moje Objetí!

A síla, kterou se pokoušíš použít v meditacích, ale bez lásky, to je násilí. To je neslučitelné se životem ve Mně!

V Božských eónech přece vědomí plavně a něžně vzájemně komunikují jedno s druhým; žijí ve Splynutí, ve vzájemném Rozplynutí, v Lásce a Harmonii.

Meditační práce je hlavní součástí vašeho života. Já jsem přece Živý, Skutečný! A milovat a poznávat Mne můžete jen, pokud budete žít Mým životem.

* * *

"Hledejte Mě v lese!" – tato výzva Boha k těm, kdo Ho hledají, byla kdysi zapsána Jelenou Rerich.¹

A Vladimír to ještě doplnil slovy z písně Jurije Kukina: "musíme žít v kilometrech, a ne ve čtverečních metrech!".

A my jsme "žili v kilometrech", někdy jsme za den lesem prošli nejednu desítku těchto kilometrů – abychom dorazili na nové místo síly.

V jakémkoliv ročním období, v každém počasí jsme vyjížděli, abychom pracovali na další meditaci. Déšť, sníh, horko, mráz, prudký nárazový vítr – nebyly překážkou. Naopak: ony jen posilovaly ruce vědomí a pochopení toho, že Boha je možné a nutné milovat vždy, nehledě na počasí.

– Ať už se děje na "povrchu" Absolutna, v materiálním světě, cokoliv, třeba dokonce uragán, – ale v Příbytku Stvořitele je vždy Světlo, vždy Klid, vždy Něžnost a Teplo, – říkal Vladimír.

Jednou jsme meditovali a sbírali houby a brusinky v ohromném – kilometry dlouhém – Mahádublu Bábadžího. Začalo pršet. Vyndali jsme pláštěnky a oblékli jsme si je i přes batohy, a doufali jsme, že brzy pršet přestane. Ale nebylo to tak! Brzy se spustil takový liják, že skrz souvislou vodní stěnu téměř nebylo vidět. Blesky protínaly oblohu. Hrom otřásal okolním prostorem. Proudy vody jako vodopády nám stékaly po těle a lily se z pláštěnek na zem.

Ale tento rozbouřený živel ve mně probudil nadšení! Moje tělo je nicotně malé! A já splývám vědomím s Bábadžím!

Vyplula jsem zpod pláštěnky a vešla do Bábadžího... On byl... absolutně suchý a slunečný... A já jsem se ponořila do Nekonečného Světla Jeho Něžné Lásky!... Ještě několik pohybů rukama vědomí... – a jsem v Srdci Absolutna. Liják pro mě přestal existovat, tělo jsem necítila: zůstalo pod pláštěnkou. Byl jenom Bůh: Živé Světlo, Něžnost, Nekonečnost!

... Když jsem znovu začala pociťovat tělo a vnímat materiální svět – svítilo už slunce, všichni sbírali houby, kterých náhle... po tom dešti, byla spousta kolem nás...

* * *

Vypětí boje proti projevům vlastního nižšího "já", neustálé překonávání "sama sebe" – to všechno je na vyšších stupních buddhijógy nahrazeno hlubokým vnitřním klidem.

Hésýchie je vnitřní klid. Je to podivuhodný vnitřní stav naplnění Bohem při pociťování absolutního klidu uvnitř sebe – ohromného duchovního srdce.

Schopnost přebývat ve stavu klidu je naprosto nezbytná vlastnost pro duchovního praktikanta. Veškerá meditační praxe nebude spolehlivá, dokud se tomu nenaučíte.

"Brány světa se otevírají a zavírají při dodržování klidu. Znalost této pravdy umožňuje nečinnost² "– napsal Lao-C´ ve starověké čínské práci o základech taoizmu Tao-Te-Ťing[6].

"Zde, na Zemi, nad zrozením i smrtí vítězí ten, čí mysl je pokojná. Bráhman je čistý od hříchu a přebývá v klidu. Proto pokojní postihují Bráhmana (5:19). Kdo kontroluje indrije a vzal si za cíl dosažení Osvobození, odřekl se pozemských tužeb, strachu a hněvu, – takový člověk dosahuje úplné Svobody (5:28) – učil Krišna prostřednictvím Bhagavadgíty [6].

"Zastavení vnitřního dialogu je jediná cesta k tomu, abychom to splnili.

Je to klíč ke všemu. Když se ho (duchovní) bojovník naučí zastavovat – začne být všechno možné. I ty nejdalekosáhlejší plány se stávají uskutečnitelnými" – o tom samém mluvil Juan Matus prostřednictvím prací Carlose Castanedy [6,28].

"Jen srdce ponořené do klidu může vyzařovat čistou lásku.

... Když je mysl nehybná a mlčenlivá, hlas Boha může být uslyšen. ... Kdokoliv, kdo je schopný očistit mysl od neklidu, vzrušení a konfliktních myšlenek a udržet ji ve stavu mlčenlivé rovnováhy, se může naladit na hlas Boha uvnitř sebe" – hovoří o tom samém náš Současník Mesiáš Satja Sáí Bába... ³

... Ale téměř všichni lidé naší současné společnosti si přivykají žít myslí, a ne srdcem. Ani já jsem v tom nebyla výjimkou: pro mě stav klidu nebyl přirozeným stavem vědomí. Musela jsem si postupně – dlouho a těžce – osvojovat klid, s využitím celého arzenálu technik, vypracovaných Vladimírem.

Zpočátku to bylo přemístění koncentrace vědomí z čaker hlavy do anáhaty a stabilní pociťování tam svojí hlavy, včetně celého obličeje, a také očí, rtů a uší jednotlivě...

Stačilo odejít vědomím z čaker hlavy – a hned se mysl, ponořená do duchovního srdce, uklidňovala, a přestala pobíhat sem a tam.

Když jsem otevírala své nové oči v anáhatě a dívala jsem se z ní dopředu – měnil se dokonce i pohled mých fyzických očí: stal se měkkým, teplým, něžným, jako by hladil všechny kolem. A když jsem se dívala z anáhaty dozadu – cítila jsem, že vzadu je přede mnou otevřeno celé mnohorozměrné Absolutno, a v úplné hloubce je Stvořitel, připravený přijmout mě do Svých Objetí Lásky.

Později, když jsem se dívala dozadu z anáhaty, teď už mnohem převyšující rozměry těla, propadávala jsem se hned do Hlubin Absolutna. A tam, v těchto Hlubinách, jsem si mohla osvojovat Věčný Klid Prvotního... Ale tento Klid nebyl něco strnulého, byl to Klid Živé Lásky Stvořitele.

... Klidu učil svým příkladem i Vladimír, on sám se vždy nacházel v tomto stavu.

– Na duchovní Cestě je nezbytné naučit se hlubokému vnitřnímu klidu, – říkal. – A vnějšími ukazateli jeho nepřítomnosti jsou zejména různé stereotypní pohyby těla typu záškubů, poklepávání prsty, okusování nehtů atd.

V městském ruchu je těžké naučit se tichu a klidu. Ale v přírodě nám schopnost poslouchat a dívat se na okolní svět z duchovního srdce pomáhá rychle si osvojit tuto vlastnost.

Nejlépe se tomu učí brzy zrána nebo při západu slunce – v lese, na břehu jezera nebo moře.

... Vzpomínám si, jak nás Vladimír na jednom z lesních míst síly seznámil se Suriou.

Přišli jsme k malému močálu v nížině, který byl skoro pořád zaplaven vodou. Jen v zimě se tu dalo stát na ledu, ale v ostatních ročních obdobích jsme se tam museli dostávat tak, že jsme přeskakovali z drnu na drn.

Teď bylo jaro. Každý si pro sebe vybral nejpříhodnější drn, a Vladimír začal vysvětlovat:

– Teď je zde s námi Božská Suria. Vejdeme všichni do anáhaty – a poté z anáhat vystoupíme dozadu – přímo do Jejího nejjemnějšího, něžného jako ranní sluníčko, Božského Světla. Pocítíme Její Lásku – a darujeme Jí svou, a přitom Ji budeme objímat rukama duchovního srdce.

Věnujme pozornost tomu, že Suria... jakoby "nemá hlavu". Ale Její Obličej... můžeme uvidět v Její Anáhatě. Ona nám tím ukazuje, jak musíme žít i my: být vždy jen duchovním srdcem. Vtiskněme si tento stav do paměti jako etalon (vzor)...

... Já jsem tehdy úplně zapomněla, že moje tělo stálo na maličkém drnu, který se teď už úplně ponořil pod vodu...

Splynula jsem se Suriou, a zaplnila jsem sebou formu Jejího Vědomí. Uvědomovala jsem si teď sama sebe v nové kvalitě! Jak je skvělé: lehce a klidně žít – právě tak! Já se teď skládám jen ze samé Lásky!

... Potom jsme byli na jednom z míst síly Ježíše, kde je možné lehce komunikovat s Ním i Jeho Božskými Učedníky: Apoštoly Filipem a Ondřejem. ⁴

Když jsem poprvé pocítila Ondřeje – On se také celý skládal ze stejnoměrné klidné Lásky.

– Ty jsi vždy tak klidný, Ondřeji? Jak jsi toho dosáhl? – zeptala jsem se.

– To je hésýchie! – odpověděl s úsměvem. – Ježíš Nás to naučil.

Aby bylo možné ji získat, je první a nejdůležitější věcí – chápat a přijímat Otcovu Vůli. A dál už je všechno velice jednoduché: to, co jsi pochopil a přijal, musíš plnit. Právě tak žil Ježíš – a učil tomu i nás. Pouze v tomto případě je možné jednat v Jednotě s Otcem!