Cesta Duchovního Srdce

... Tělo každého z nás, lidí, je podobné nepatrnému ostrůvku v Nekonečném Oceánu Vesmírného Absolutna. Ale téměř všichni žijeme tak, že nepozorujeme Majestát této Nekonečnosti, Která nás obklopuje ze všech stran: nadmíru zajímavý a živý je pro nás materiální svět, který nás úplně vtahuje do sebe – a my se rozpouštíme v práci, v rodině, v zábavách a připoutanostech.

Jak šťastný musí být každý z vás, že nejde sám! Potkat stejně smýšlející je veliký úspěch. A setkat se s Naguálem je Veliký Dar Síly!

Tak jsem darovala knihu i jedné ze svých dávných přítelkyň a očekávala, že za několik dní uslyším po telefonním zazvonění hlas plný nadšení. Ale místo toho... jsem uslyšela líně se táhnoucí:

– No,... víš... Tohle... je už jaksi příliš...

Co je to meditace? Mnozí lidé jsou si jisti tím, že meditovat znamená sedět potichu se zkříženýma nohama a očima přitom šilhat na kořen nosu...

Láska je darování sama sebe, sebeobětování, a ne vyžadování něčeho od druhých pro sebe!

... Ale právě touto spotřebitelskou antiláskou se mnozí lidé snaží milovat nejen jeden druhého navzájem, ale i živou přírodu a její konkrétní představitele...

"Když přijdeš, musíš přijít připravený zemřít".

Juan Matus

... Když někdo ve svém zármutku naříká: "Pane Bože! Kde jsi? Proč jsi mě opustil?" – pak musíme pochopit, že to nebyl Bůh, Kdo nás opustil, ale že to my sami jsme opustili Jeho, že jsme se uzamkli ve své ulitě a izolovali se ve své nevědomosti.

Ale to byl zatím jen úplný začátek Cesty – kdy už jenom za to, že jsme se obrátili tváří k Bohu, všimli si Ho a vztáhli k Němu ruce, – na nás On vyléval vodopády zlatého deště, zaléval nás blaženou euforií, jako když milující matka zasypává svoje dítě nekonečnými polibky za každý jeho ještě nejistý krůček, za každé slůvko, které se pokouší zažvatlat.

Právě v tento den jsem poznala, co je to vnitřní radost – radost, která nemá žádnou jinou příčinu, kromě své vlastní lásky: lásky ke všemu a ke všem!

Už na druhé lekci jsem se naučila usmívat: naučila jsem se ponoření dovnitř vlastní anáhaty – a to už stačilo, aby úsměv, když už ne vnější, tak alespoň vnitřní, nemizel.