O zlých tetách

Alena byla na návštěvě. Sedělo se u kafíčka a klábosilo o všem možném. Malá, čtyřletá vnučka hostitelky, které se nikdo nevšímal, se plazila po zemi.

„Simonko, vstaň a neválej se po zemi!“ napomenula ji její maminka.

„Nemůžu vstát, nemám nožičky!“ odporovala holčička tenkým hláskem.

„ Nevymýšlej si a koukej vstát!“

„Nemůžu vstát, nemám nožičky!“ opakovalo děvčátko plačtivě.

Do věci se vložila babička: „ Simonko, poslechni maminku a vstaň!“

Holčička se rozplakala naplno: „Není to moje maminka. Je to zlá teta, která mě bije a nedává mi jíst!“ Po tvářích se jí koulely slzy jako hráchy.

Alena vstala a přistoupila k ní: „Simonko, podívej, že už máš nožičky. Neměla jsi je, ale už ti narostly nové. Podívej se, jaké máš krásné nožičky!“

Simonka se nedůvěřivě podívala na svoje nožičky, pak se usmála skrz slzy, vyskočila na nožičky a začala vesele poskakovat. Zato její maminka se zle zamračila jako čert. Pak začala vysvětlovat, že už neví, co si má s tím dítětem počít. Pořád jen brečí a stále si vymýšlí nějaké nesmysly. Bude s ním snad muset jít někam na psychiatrii.

Holčička přestala skotačit a ustrašeně se zadívala na rozzlobenou matku. Potom přiběhla k Aleně, objala její nohy a potichu zašeptala: „Maminko!“

Nahlas prohlásila: „Chci jít s maminkou na procházku!“

Babička řekla: „Maminka teď nemá čas jít s tebou na procházku, Simonko!“

Alena, aby zachránila situaci, řekla, že tedy půjde s holčičkou na procházku ona. Oblékaly se a jí se stále honilo hlavou, cože si to vlastně nadrobila? Proč se do toho pletla?! Nepatřila přece k těm kvočnám, které musí vstrčit hlavu do každého kočárku, aby se pokochaly pohledem na buclaté nemluvňátko. Do extáze ji nepřiváděla ani nemotorná batolátka, ani andílkové-předškoláčci.  A všechny děti to z ní vyciťovaly a proto se od ní odtahovaly. Co to, že tahle malá k ní tak přilnula? Vždyť se nikdy předtím neviděly!

A dokonce jí řekla: „Maminko!“ No co, projde se s ní po vesnici a bude to.

Venku před domem holčičce vysvětlila, že není její maminka, ale teta. Simonka to přijala klidně a hned jí tak začala říkat. Procházely se kolem vesnice. Droboučké děvčátko se Aleny křečovitě drželo tenkou ručkou a ustavičně brebentilo slabým hláskem zakřiknutého dítěte. Alena se postupně dozvěděla, že Simončina maminka a tatínek jeli z kopce a zabili se a Simonka je sirotek, který nemá nožičky. Bydlí u zlé tety, která ji bije a nedává jí jíst.
Pak už holčička vyprávěla o veselejších věcech z jejího dětského světa: o mravenečcích a o čertíčcích, kteří se schovávají pod kameny. Nejsou zlí a je s nimi legrace.

Alena ji ale příliš neposlouchala. Snažila se rozpomenout, kde už ten slabý hlásek slyšela. A pak si vzpomněla…. …

Bylo to už před mnoha lety. Tehdy se v jejím těle začal probouzet nový život. Probouzel se jen nesměle, tak nesměle, že si jeho projevů zpočátku ani nevšimla. A po pravdě si ani všimnout nechtěla. Těhotenství se jí tenkrát vůbec nehodilo. Nakonec šla před komisi, ale ta provedení „zákroku“, jak se tenkrát interrupci říkalo, zamítla, protože těhotenství bylo příliš pokročilé. Otec dítěte navíc prohlásil, že si matku svých dětí představoval jinak.

Ten syčák! Ani ona už tomu člověku nechtěla dítě porodit. Ale dítě, nezvaný vetřelec, se už usadilo v jejím těle. Začala k tomu vetřelci v duchu promlouvat. Dávala mu ta nejhorší jména, která znala. Říkala mu: „ Vypudím tě ze svého těla, zabiju tě!“ A vetřelec se jí začal vemlouvat slabým holčičím hláskem. Nebyl to tedy vetřelec, byla to vetřelkyně. A říkala jí: maminko!

„Nejsem tvoje maminka, jsem zlá čarodějnice, která tě zadusí a vypudí ze svého těla, ty chudinko ubohá! Jsem silná a dokážu to!“

Kouřila jednu cigaretu za druhou a měla radost, že se plod dusí. A potom na to přišla. Začala si sugerovat porodní bolesti. Dařilo se! Břicho tuhlo, stahy sílily a byly čím dál častější. Vetřelec v těle se přestal ozývat. Pak začala krvácet.

Lékaři v nemocnici odebrali odumřelý plod a bylo po starostech. To, že to bylo děvčátko, jí ani říkat nemuseli, dobře to věděla. Nikdo se tenkrát ničemu nedivil. Jen jedna paní doktorka se jí ptala, cože to proboha dělala?

„Nic!“ odpověděla hrdě ateisticky a byla si jistá, že mluví pravdu. Žádný zákon přece neporušila. Jen její svědomí ji usvědčovalo ze lži.

Od té doby už uběhlo hodně vody.

Alena odvedla Simonku v pořádku domů. To bylo naposledy, co holčičku a její rodinu viděla. Brzy se přestěhovala do jiného města a děvčátko už nikdy nespatřila. Po čase se ale dozvěděla, že maminka Simonky onemocněla záhadnou nemocí, se kterou si lékaři nevědí rady. Ochrnula na nohy.

Byl to snad Boží trest pro zlou tetu týrané holčičky? A jestli ano, jaký trest čeká potom jí, Alenu? Anebo už si svůj odpykala?

Za dva roky po potratu holčičky se provdala. Celé roky se marně snažila otěhotnět. Prodělala spoustu zbytečných vyšetření a léčení. Ona i manžel byli prý po zdravotní stránce v pořádku a přesto to nešlo. Prý se to někdy stává. Teď už je příliš stará na to, aby měla dítě.

Často ale vzpomíná na Simonku. Na tu droboučkou holčičku, která se tak křečovitě držela její ruky. Na cizí holčičku, která jí řekla: „Maminko!“ Teď už je z ní jistě velká slečna.

Ne, nejsem tvoje maminka, Simonko! Jsem jen jedna ze zlých tet, které budeš potkávat na své cestě životem. Ať tě na ní provází Bůh.