Kapitola 2.
Starost o "pozemské" – nebo usilování k Božskému

Bez Marie náš velký dům jako by osiřel! Ukázalo se, že jsem si dříve neuvědomovala význam její přítomnosti s námi: její radosti a něžných úsměvů, naplňujících můj i Lazarův život!

Od dětství jsem byla zvyklá se o ni starat. Ale také jsem jako starší považovala za svoji povinnost ji neustále vychovávat, poučovat a opravovat; domnívala jsem se, že nám dělá jen problémy a připravuje nás o klid! A teď jsem najednou pochopila, jak velice mi chybí!

... Na Ježíše jsem také často vzpomínala...

Nechápavě a se stále vzrůstajícím zájmen jsem poslouchala lidi, kteří o Něm mluvili, když jsem šla pro něco na tržiště. Slyšela jsem, jak vyprávěli o tom, jak On uzdravil slepého a jak vyléčil dítě, v jehož záchranu už nevěřili. Nebo, že nasytil celý dav lidí, když měl všeho všudy sedm chlebů. Ale On je nalámal – a jídlo stačilo pro všechny... Někdo říkal, že to viděl osobně, jiný ale namítal, že jsou to všechno jen fantazie...

Chtělo se mi věřit v pravdivost těch vyprávění, ale zároveň jsem se i bála, abych se nespletla! Vždyť nám přece v naší synagoze neříkali, že přišel Mesiáš – a že všichni musejí následovat to čemu On učí! Úplně tam o Něm mlčeli, jako by vůbec neexistoval! A pokud se na Něho někdo vyptával – odpovídali mu "vyhýbavě", odváděli rozhovor k jinému tématu.

Teď jsem netrpělivě čekala na Ježíšův návrat. Vždyť On, když odcházel, řekl, že spolu s Marií a dalšími učedníky určitě přijdou opět do našeho domu.

* * *

A jak velká byla moje radost, když znovu přišli!

Ale ta radost ve mně se rychle zakalila nečekanou křivdou...

Tentokrát s Ježíšem byli nejen Jeho nejbližší učedníci, ale ještě i několik lidí, které jsem předtím neviděla.

Začala jsem pro všechny připravovat pohoštění. Ale Marie zůstala s Ježíšem a poslouchala Jeho slova...

Spěchala jsem, abych nakrmila hosty, měla jsem s tím spoustu práce. Šla jsem zavolat Marii, aby mi pomohla. Ale Ježíš odpověděl, že Marie si vybrala to bohulibé – a že udělala správně...

Já jsem se vrátila do kuchyně, "kypíc" rozhořčením...

Ale vtom vešel Filip – jeden z nejbližších Ježíšových učedníků.

– Dovol ať ti dnes pomůžu, Marto!

– Já jsem se velice podivila:

– Ty? Ty budeš dělat ženskou práci?

– Ale proč by byla jenom ženská? My si každý den na cestě děláme všechno sami: připravujeme jídlo, myjeme nádobí, pereme...

Nehněvej se tak moc na Marii! Brzy o Ježíšovi a svojí sestře sama všechno pochopíš! Ale nyní – prostě uvěř tomu, že je nejlepší postupovat tak, jak v každé konkrétní situaci radí Ježíš. A to – ve všem: jak ve velkém, tak i v malém!

– Ale já nechápu, proč musím já sama připravovat jídlo, a tamhle sedí Marie u Jeho nohou, ani rukou nehne a nespouští z Něho zrak! Ale to, že je tady tolik práce, to ji nezajímá?!

– Uklidni se! Teď my ve dvou rychle zvládneme všechno, co je zapotřebí! Bude to pohoštění jedna báseň! A všechno, co bychom měli uslyšet od Ježíše, nám On určitě řekne! Nepřijdeme o nic, co je pro nás prospěšné a nezbytné vědět!

... Filip se mi hned zalíbil. Tento chlapec s vlnitými vlasy a s jasným zářivým pohledem si mě tak získal, že můj hněv rychle utichl! A Filip velice šikovně dodělával práci v kuchyni!

Brzy jsme už hostům přinášeli mísy s hotovými jídly. Všichni se pustili do jídla.

A po jídle, když si všichni udělali pohodlí, začal Ježíš besedu:

– Přátelé, my všichni jsme dnes poděkovali Bohu za jídlo, které jsme dostali! Ale myslím si, že je důležité poděkovat i těm, kdo je vypěstovali, i těm, kdo je pro nás připravili. Je posvěceno prací dobrých rukou! Vy dva, Marto a Filipe, jste tyto mísy naplnili – svojí péčí!

... Ježíšova pochvala mě tak přivedla do rozpaků, že jsem si zakryla obličej zástěrou... Pochopila jsem, že kdyby nebylo Filipa, urazila bych se na Marii a dokonce i na Ježíše... A připravovala bych jídlo ve stavu hněvu... Ale vždyť přece, to Filip je hoden pochvaly! Moje zásluha v tom není...

Ale Ježíš mezitím pokračoval:

– Bůh se musí stát pro člověka velice potřebným: důležitějším, než blízcí lidé, nežli všechny "pozemské" věci!

Ale usilování k Bohu nenastává u většiny lidí – ihned. A neměli bychom ho požadovat po těch, kdo k takovému stavu ještě nejsou připraveni.

Velice lehké je jenom říkat: "Já – věřím! Já – uctívám Boha!" A velice mnozí lidé to přece právě tak dělají: aby si všichni kolem všimli , jaký jsem "já bohabojný", jak důkladně "dodržuji pravidla", provádím modlitby...

Kolik z nich je schopno všechno tohle neužitečné "vnější" opustit – a následovat Mne? Není mnoho takových...

Třebaže, pochopitelně, v příslušné době – pro každou správně se rozvíjející duši – přichází podobná etapa, kdy už člověk vší silou, všemi myšlenkami a přáními zamíří jen k Bohu a nic jiného ho už dál nepřitahuje!

Bůh Se otevírá jenom tomu, kdo Ho skutečně hledá: tomu, kdo chce získat Znalosti o Něm a Jeho Lásce! A kdo Ho sám miluje!

Bůh nezjevuje Svoji Přítomnost lhostejným! Usilování k Němu se musí stát upřímným a trvalým!

Boha nesmí duše potřebovat jako objekt pro rituální uctívání, ale – jako vzduch k dýchání, jako vodu k uhašení žízně, jako jídlo pro hladovějícího! Až potom, kdy se pozornost duše zcela zaměří – od světského a marného – na hledání Boha, jenom pak je možná hlubinná přeměna duše a jasné vnímání Božského světa!

Toho všeho dosahují rychle – jen nemnozí, to jest, už zralé duše. Ale co mají dělat ti, kdo by chtěli, ale ještě nedokážou právě takhle – celým srdcem, celou duší – zamířit k Otci Nebeskému? "Cožpak pro ně není záchrany?" – mohli byste se Mě zeptat.

Ale vždyť je možný spravedlivý život i v obyčejném dobru: žít v míru s lidmi, se snažením o poznání Svatého, s přáním sloužit druhým – svou prací! To znamená – sloužit jak tím velkým, tak i malým, co konkrétní člověk umí a dokáže v současnosti! A to je vynikající! Tak se v duši postupně rozvíjí láska a šíří starostlivost! A vůbec není neštěstí, že se tyto prosté činy zdají bezvýznamné nezúčastněným lidem!

Sice někdo zatím dokáže jen upéci chléb nebo stlát postele! Ale dělat je to třeba – v klidu a v lásce! V upřímném sloužení svým bližním se rodí štěstí spravedlivého života. Ačkoliv je třeba zatím jen malé, ale právě v takové oddané práci se získává štěstí velké!

Já teď mluvím o štěstí života s Bohem, které bude umožněno té duši, která se naučí milovat nezištně a silně!

Jestliže člověk duší, naplněnou láskou, zamíří k Bohu – pak se mu otevírají vstříc Objetí Nebeského Otce!

Vyzkoušejte teď, jak se dokážete podívat do hlubiny sebe-duše, kde může být Bůh vždy nalezen!

A odtamtud – z duchovního srdce – se můžeme dívat dopředu, dozadu, i na všechny strany.

Tak tedy – pohled dopředu – a my jakoby "vtékáme" do světa hmoty – abychom ho obdarovali svojí láskou.

Nebo – pohled dozadu a do hloubky prostoru. Tam je Klid a Světlo!

I ty to zkus, Marto!

Tam – uvnitř – se otevírá rozlehlý svět Božské Přítomnosti. Tam – vždy přebývá Bůh! On je blíže, nežli všichni lidé, kteří nás obklopují. Vždy hned vedle – přímo ve svém duchovním srdci – může člověk nalézt Boha, Který je přítomný v životě každého člověka!

... Já jsem to zkusila – a něco málo z toho se mi podařilo... Jako by se mi trochu pootevřely dveře, za které mě zatím ještě teprve čeká nahlédnout, a později i vejít...

A Ježíš pokračoval:

– To je jednoduchý způsob, jak naučit téměř každého člověka, umějícího milovat a zaměřeného k Bohu, – začít pociťovat Božskou Přítomnost!

Jmenovitě pohled na opačnou stranu světa předmětů a pozemských událostí, který nás obklopuje – pohled dozadu-do hloubky – tomu pomůže.

Ano, Božské Hlubiny jsou i nahoře nad našimi těly, i dole, i na jakékoliv straně. Ale, pokud zaměřujeme pohled duše jmenovitě dozadu-do hloubky, pohodlně se ponořujeme do Království Božího, Které je uvnitř nás! Tak se jakoby otevírají dveře do tohoto Království!

Přičemž ty dveře mohou být otevřeny – jen v srdci rozlehlém a milujícím!

A pak už se můžeme učit darovat svoji lásku a Lásku Boží, které přeplňují rozvinuté duchovní srdce, těm, kdo žijí kolem nás v tomto světě!

Je důležité, aby každý pochopil, jak by měl žít a konat v tomto světě. Vždyť hlavní úkol lidského života spočívá v tom, aby pěstoval lásku! Je to láska k pozemské kráse, ke každému Božímu stvoření, láska k našim lidským druhům, které často bývá velice těžké si zamilovat... Vždyť lidé ve vzájemném kontaktu často projevují svoje neřesti: hněvají se, lžou, opovrhují, chovají se násilně, mluví a přemýšlejí s odsuzováním... A udržovat v duši lásku k takovým lidem a klid – nebývá někdy jednoduché.

Opakuji, že nestačí jen pamatovat na Boha. Ale důležité je naučit se žít s Bohem ve vlastním srdci!

– Ale jak máme rozlišovat: co bude správné dělat, a co dělat nemáme, co se od nás Bohu líbí, a co – ne?

Ježíš odpověděl:

– To hlavní pro spravedlivý život jste si už vy všichni, kteří jste se zde sešli, uvědomili. Je to směřování k Nebeskému Otci!

Ale v tom směřování je důležité se naučit rozlišovat: kde jsou ty "pozemské" záležitosti, které je nutné vykonávat, a kde jsou prázdné a zbytečné touhy a přání, starosti o nepotřebné věci, světská marnost, která je schopna uchvacovat "pozemskými" úspěchy a komplimenty pochval...

Je jen zapotřebí zaměřit trochu životních sil na to, abychom nakrmili těla, abychom si udrželi zdraví k tomu, abychom mohli vykonávat spravedlivou práci pro naše bližní.

Hladová, unavená a nemocná těla ztěžují Cestu poznání a sloužení. Proto se každý musí učit rozlišování důležitého a nedůležitého ve svých činnostech a včasnosti jejich vykonávání.

A ty úkoly, které pro různé lidi stanovuje Bůh, mohou být rozmanité. Pro jednoho člověka už přišel čas opustit všechny materiální připoutanosti a věnovat všechny síly seriózním duchovním praktikám, a pro druhého je vhodné pěstovat v sobě-duši lásku v obvyklé společnosti, konkrétně v péči o rodinu, o děti.

Nebýt spoutaní světskými záležitostmi, rozlišovat to, co skutečně máme a nemáme dělat, je snadné tehdy, když se už duši stává vždy zjevnou Vůle Nebeského Otce.

Vysvětlím.

Kvůli čemu Bůh vtělil duše do těl a dal jim život v tomto světě?

Musíme si uvědomit, že všechno nabyté pozemské bohatství zůstane zde, až každý z nás opustí tento svět... Vzpomínka na dobré konání obvykle dlouho nepřežívá toho, kdo skutky vykonal... Časem se rozpadají i postavené budovy, zmizí a jsou zapomenuty napsané knihy...

Takže, co nejdůležitějšího bychom měli dělat, dokud žijeme tady, na tomto světě?

Za co jsme před Bohem odpovědní?

Jaké naše činy jsou důležité, a co je jen zbytečná marnost?

Ať o tom každý přemýšlí – a pochopení bude postupně přicházet a vzrůstat.

Možná, že někdo rozhodl, že pokud bude tělem vedle Mě – tak se už jen od toho on nebo ona "spasí". A – že už nic víc není třeba dělat, jenom být se Mnou.

Ale vždyť umístění těl neurčuje vzdálenost ke Mně! Přímo se Mnou může být i ten, kdo je tělem v dálce, ale myšlenkami, zaměřením duše je vždy se Mnou!

A někdo může sedět a poslouchat Moje slova, ale v té samé době myšlenkami kroužit v odsuzujících porovnávacích představách, například, kdo z přítomných je ke Mně blíže nebo dále ode Mě, kdo je lepší nebo horší... Nebo – může snít o něčem pozemském...

Když dnes Filip odešel do kuchyně pomoci Martě, – zůstal zároveň se Mnou.

Je velice důležité pochopit, že pro každého není hlavní ta pomoc, kterou on nebo ona dostává, ale ta, kterou od nás přijmou druhé duše! Pomáhejte toho hodným – a snažte se, aby jak těla těch, komu pomáháme, tak i jejich duše byly uzdraveny. A ať se právě takhle dějí zázraky, které přeměňují osudy!

V našich besedách se budeme ještě nejednou vracet k tématu smyslu života a rozlišování potřebného – a nedůležitého. Ale nyní je důležité, aby si každý uvědomil následující. Existují věci, které musíme konat pro blaho našich bližních – a v tom spočívá část našeho sloužení Bohu. A také je práce každého na sobě-duši, kterou také vykonáváme pro Boha. Právě tak se postupně získává celistvost života pro Boha. To jest – života pro Něho – ve všem, ať už děláme cokoliv!

* * *

Od té doby byli Ježíš a Jeho učedníci často našimi hosty. Náš dům se stal tichým útulkem, kde si mohli odpočinout jako v klidném přístavu, ve kterém se lodi na čas zdržují mezi dlouhými putováními uprostřed vln a bouří. Tyto krátké odpočinky byly pro Ježíše a Jeho přátele velice potřebné – aby potom mohli dál pokračovat ve své nelehké cestě plnění Velkého Úkolu, který na ně vložil Nebeský Otec!

Ale já a Lazar jsme toho o Ježíšovi hodně nechápali. Vždyť On byl – tak prostý při kontaktu s učedníky i s námi!

Služebníci v chrámech byli lidé důležití, nafoukaní a obzvlášť uctívaní... Ale Ježíš – chodil mezi lidmi a mluvil s nimi jako rovný s rovnými. A choval se tak ke každému člověku!

Jednou večer se všichni vrátili velice unavení. Učedníci byli tak vysílení, že si šli hned lehnout. Ale Ježíš, také unavený, odešel pomáhat Lazarovi opravovat střechu, poškozenou silným větrem.

Lazar se tehdy začal ohrazovat a prosil Ježíše, aby si také odešel odpočinout.

Ale Ježíš řekl pokojně: "Já jsem syn tesaře a tak něco umím. Ve dvou to uděláme rychleji! A ještě k tomu bude v noci pršet!"

Tehdy mě ještě napadaly myšlenky, že jestliže On je Bůh, pak by ten déšť mohl odvolat. Nebo – bez jakékoliv osobní námahy opravit střechu Boží Sílou...

Když je Mesiáš blízko, hned vedle nás, lidé často nepostřehnou Jeho Majestát!

* * *

Zpočátku pro mě bylo těžké Marii a Ježíšovy učedníky pochopit... Proč tak žijí? Chodí, kážou, učí, uzdravují... Tuláci... Někde je přijímají, jinde – vyhánějí...

To všechno se mi zdálo divné. Proč si nezaložit rodinu a nežít klidným, šťastným a spravedlivým životem před Bohem?

Dlouho jsem musela poznávat to, jak a kdy bychom měli jednat ve vztazích s "pozemským"...

A ať moje slova trochu doplní pochopení toho – těm, kdo to potřebují nyní.

Ale je nám vůbec starost o "pozemské" zapotřebí?

A kde je ta hranice, kdy je čas "pozemské" opustit? Kdy přichází čas shodit okovy obvyklých starostí? Kdy už musíme usilovat jen k Nebesům?

Tyto otázky jsou důležité!

Ten, kdo svou "pozemskou" povinnost nedbale zavrhuje předčasně, – ten hřeší! A ten hřích završuje jeho další osud – a navrací ho k nesplněné povinnosti...

Kdy je tedy vhodné, abychom se přestali starat o "pozemské"? Kdy a v jaké míře je v právu ten, kdo se už příliš nestará o život ve svém těle a zavrhl všechny lživé konvence pozemských tradic? Přičemž je nezavrhl kvůli tomu, že by byl líný je vykonávat, ale proto, že Nebeské Světlo září a pozemská hmotnost už dál nemůže duši zadržovat... Připoutanosti k rodině, k životnímu stylu obvyklého života, k dodržování "zákonů předků" a "bohulibých pravidel", které je povinen dodržovat ten, kdo žije "spravedlivým životem"... – to všechno je teď pro něho nebo pro ni minulostí... Duše nezadržitelně přetrhává "provazy" pozemských úvazků a starostí! Všechno to se od ní vzdaluje, odpadává...

Právě tak – nezadržitelně – odchází Dosáhnuvší Duše do Splynutí Božského Světla! Dál už Ji nedrží nic "pozemského"!

Ale i tělo se může stát Božskou Pevností Síly, Kterou Stvořitel používá k tomu, aby přinášel Paprsky Velikého Světla těm, kdo do Božského světa ještě nevešli.

Právě tohle – nám zjevil Ježíš!

Ano, tělo se může stát Božským Zářením, spojujícím článkem pro Projevení Síly Boha. A duše se stává rozměrově nekonečnou, moudrou a všeobjímající Boží Láskou!

Božská Síla a Něha pak tečou skrz nesmrtelné svaté tělo. A víc už neexistují rozdíly mezi Bohem a Duší, která dosáhla této Jednoty!

Tak – Duše vchází do Nejvyšší Jednoty a projevuje Boha skrz Sebe! Jedním s Otcem Nebeským se stalo i srdce takové Duše, i ruce, i myšlení. Duše se stala Jedním se Stvořitelem Všeho v nekonečnosti vesmíru!

Ježíš tohle všechno zjevil lidem!

Dosáhnuvší toho může zopakovat Ježíšova slova: "Já a Otec jsme Jedno!".