Kapitola 9.
Ukřižování a Vzkříšení Ježíše

Před svátkem velikonoc jsem čekala, že znovu uvidím Ježíše a všechny, kdo byli s Ním, – jako naše hosty. Vždyť náš dům byl v Betánii, a to je jen několik hodin cesty od Jeruzaléma.

Všechno v domě jsem umyla a připravila pohoštění tak, jak učil Ježíš: to znamená bez obětovaného zvířete, ale jenom chléb a placky, ovoce, ořechy a zeleninu.

... Velice mě zarmoutilo, že k nám tentokrát Ježíš nepřišel.

Potom mi jeden ze sousedů řekl, že lidé viděli Ježíše s učedníky v Jeruzalémě a že Ho spousta lidu vítala s jásotem.

Teď už chápu, že nás Ježíš nechtěl vystavovat nebezpečí, poněvadž věděl, že v následujících dnech budou pronásledováni mnozí z těch, kdo byli s Ním...

A pak se k nám o Něm donesly klepy, že byl uvězněn Kaifášem a předán do rukou Pontia Piláta. A – že bude soud.

Já a Lazar jsme pospíchali do Jeruzaléma, abychom tam dosvědčili pravdu o Ježíšovi.

Ale, když jsme tam dorazili, bylo už pozdě...

... Pokusili jsme se tedy vyhledat Marii a našli jsme ji u brány římského praetoria, kde už se konal soud nad Ježíšem.

Nechtěli nás tam ale vpustit a vyslechnout.

Marie říkala, že už je všechno rozhodnuto a stanoven trest.

Poslední naděje na to, že Ježíše osvobodí, se zhroutila: na žádost lidu mohl být propuštěn jeden z vězňů, a byl k tomu vybrán zločinec jménem Barabáš...

Ondřeje a další Ježíšovy nejbližší učedníky jsem tehdy neuviděla. Jen jsem se dozvěděla o tom, že se Jan stará o Ježíšovu matku, která byla bez sebe žalem.

Já a Lazar jsme odvedli Marii do domu jednoho z našich vzdálených příbuzných. Ona se už sotva držela na nohách z toho všeho, co prožila.

O ostatních učednících jsem se nedozvěděla nic zaručeného. Ale Jidášova zrada a události, které ji následovaly, byly pro všechny těžkou zkouškou. Z Mariiných slov jsem pochopila, že se teď všichni shromáždili za hranicemi města a rozhodovali se: zdali by v této situaci měli něco dělat pro Ježíšovu záchranu? Vždyť byli svědky toho, že Ježíš Sám svolil, aby Ho uvěznili... A učedníci teď nevěděli, jak mají postupovat: jestli mají nyní hledat smrt spolu s Učitelem – nebo se ukrýt, a později kázat Ježíšovo Učení, k čemuž se po celé ty roky připravovali.

Všichni byli bezradní. Mnozí očekávali, že Ježíš udělá zázrak během soudu nebo popravy, a to že vyřeší všechny pochybnosti. Já jsem se to také domnívala – a to mi dodávalo sílu a naději. Očekávala jsem, že Ježíš učiní pro všechny zjevný zázrak – a že všichni poznají, že On je Božský! A pak už nikoho ani nenapadne o tom pochybovat, a nastane vítězství Božské Spravedlnosti!

Pokoušela jsem se alespoň trochu utěšit Marii, které bylo mnohem hůře, nežli mně.

Ona neplakala. Ona jen dlouho mlčela, velice dlouho... Zdálo se mi, že už jen chvíli – a ona prostě opustí svoje tělo...

Až po delším čase mi řekla:

– Marto, jak je tohle možné?! Toho, Koho ještě včera nazývali Bohem a vznášeli Mu chválu, – Toho dnes ti samí lidé uráželi zlými slovy a odsoudili na strašnou smrt...

Ó, Marto! Cožpak Ho popraví?! Všechny ty davy lidí, které Ho vynášely a nazývaly Spasitelem – vždyť oni – dnes požadovali, aby Ho zabili jako zločince a darebáka?! Oni si přáli Jeho smrt; křičeli "Ukřižovat!". Jak je to možné?! Dokonce ani Pontius Pilát, ten Říman, nevidí Ježíšovu vinu a chtěl Ho propustit... U soudu se jen několik lidí odvážilo dosvědčit Pravdu! Ale falešných svědků tam přivedli mnoho! A nás tam ani nevpustili!...

A potom se Ježíšovi posmívali!... Dali mu na hlavu trnový věnec a vykřikovali, že je to místo královské koruny!... Ale vždyť On nikdy neříkal, že touží po moci a pozemských královstvích! O Království Božím – byly všechny Jeho řeči! A stráže – bičovaly Jeho tělo! A z davu přilétaly kameny!...

Oni ve své hlouposti a slepé zlobě nevědí, že má každý před Bohem odpovědnost za všechno, co říkal, za všechno, co vykonal

A tak tedy – bude poprava... Už je to rozhodnuto...

Nedokážu to snést!... Ať mě zabijí spolu s Ním!

– Neboj se, Marie! Však víš: On může všechno! A On jim všem ukáže Sílu a zjeví zázraky! Stane se to přede všemi, až se jich shromáždí tisíce...

– Ano, vím že On tohle dokáže... Ale nyní tu Sílu nepoužil, aby se Sám zachránil...

Já jsem pochopila, že se něco strašného stane už před několika dny... Kdybys Ho viděla, jaké měl tu noc oči!...

Tehdy jsem se náhle v noci probudila, a Ježíš vedle mě nebyl...

Znepokojilo mě to, a vydala jsem se Ho hledat.

Uviděla jsem Ho.

Ježíš byl sám. Seděl nehybně – tak nehybně, že bylo těžké předpokládat, že v tomto těle je život...

Bylo ticho hvězdné noci.

Tam, kde On přebýval Duší, nebylo místa pro cokoliv pozemského, pro jakékoliv pozemské myšlenky a emoce. On byl Jedním s Otcem v té Hlubině, která se pro mě ještě neotevřela...

Polekala jsem se toho, jak velice už nebyl zde!

On se na mě podíval – a Jeho oči byly tak bezedné...

Obvykle z Jeho očí proudily Něžnost a Světlo. Ale v této chvíli jsem uviděla také Věčnost a Nekonečnost úplně jiného Bytí...

Když si Ježíš všiml mého znepokojení, řekl tak klidně a všedně:

– Přišel čas... Aby bylo možné vstát z mrtvých je zapotřebí nejdříve podstoupit smrt: tělo musí být odevzdáno smrti.

Ty se nesmíš bát! Vynasnaž se nezapomenout všechno to, čemu ses už naučila!

Máš před sebou ještě práci: poneseš lidem Moje Vědění o Bohu a o Cestě k Němu!

... A potom, jako by se vrátil do tohoto světa, s něžností dodal:

– Pojďme k ohni, Marie! Je tu chladno, a ty se třeseš, – a objal mě...

... Během několika dní jsem ve všeobecném jásotu, kterým nás tehdy vítali lidé v Jeruzalémě, na tuto epizodu pozapomněla...

Shromáždili jsme se v jednom z domů, – a na tom místě Ježíš řekl, že Ho jeden z nás zradí...

Všichni tím byli tak rozrušeni!...

Každý teď přemýšlel o tom, že nás čekají těžké zkoušky... A že možná nebudeme mít dost sil nebo moudrosti je snést...

Ale později – mluvil Ježíš o zářivé budoucnosti, o duchovních semenech, která už byla zaseta a budou vyrůstat, o práci, která na nás čeká. A mluvil také o tom, že se na naší práci bude podílet mnoho lidí na celé Zemi!

A tehdy se naše srdce zaradovala jako by slavila svátek!...

... Ale potom – před svítáním – Ho v zahradě chytila stráž...

... Náš Jidáš... Víc ti o tom neřeknu; není v mých silách to pochopit!...

Vojáci s meči a kopími, a dav lidí se přibližovali.

Ondřej, Petr a další naši lidé chtěli o Ježíše bojovat... Ale Ježíš je zastavil.

A dokonce i vojákovi, kterému rána mečem usekla ucho, Ježíš pomohl. Uzdravil ho: ucho mu přirostlo a krvácení se zastavilo...

Chápeš? Vždyť On Sám dovolil, aby Ho odvedli!...

A vojáci se báli, když Ho svazovali, poněvadž On řekl, že kdyby chtěl, byl by okamžitě Velkou Božskou Sílou osvobozen, ale že se Sám vydává do jejich rukou, aby se vyplnila proroctví a všichni se dozvěděli o Síle a Slávě Boha Otce!

– No tak, Marie, však ty sama jsi říkala, že brzy bude všem zjevena Ježíšova Božská Síla!

... Marie se usilovně snažila sjednotit se Světlem Ducha Svatého, poněvadž jen v tomto Splynutí bylo možné přežít tu bolest z myšlenek na nadcházející popravu.

Já jsem se také pokoušela spojit se s Božským Světlem. Dařilo se mi to hůře. Ale já jsem stále ještě věřila v to, že se poprava neuskuteční. A ta naděje mi pomáhala...

... Potom jsme šly spolu se spoustou lidí k místu popravy...

Ohromný dav lidí, žíznících po té podívané, se mi zdál tak velice... podivný...

Vždyť ještě nedávno se oni všichni sbíhali, aby mohli uslyšet Ježíšova slova a být uzdraveni! On jim kázal, léčil je...

A teď všichni ti stejní lidé touží po tom, uvidět, jak Ho budou mučit a popravovat!

Proč tedy nyní nepovstali na Jeho obranu? Vždyť pokud by teď všichni přišli k Pilátovi Pontskému, otřásl by se celý Řím! A popravu by zrušili!...

* * *

Viděla jsem, jak Ježíšovo tělo přibíjeli na kříž...

Stála jsem nedaleko s Marií, Lazarem, Janem, Ježíšovou matkou, a ještě s nemnohými z bližních, kteří se odvážili tu být.

Nebudu to popisovat v podrobnostech: vy všichni to znáte...

Já vás pouze prosím: lidé, žijte tak, aby noví Mesiáši nemuseli něco takového podstupovat!...

... Jak budeme muset žít dále, až Ježíš s námi tělesně nebude?

Ano, o tom jsme občas přemýšleli i dříve... Ale tehdy ještě byla naše budoucnost zahalena zářivými sny...

A my všichni jsme doufali, že když už k nám přišel Spasitel, – pak to znamená, že my všichni budeme spaseni. A že On změní život lidí na celé Zemi – On, vyvolený Otcem Nebeským pro tuto velikou Misi!

A to se opravdu do jisté míry i stalo. On změnil – jak nás, tak i mnoho ostatních kolem! A spousta duší na tisíciletí dopředu dostala šanci na uvědomělou přeměnu sama sebe!

Ale ve skutečnosti se to všechno vůbec nedělo tak, jak jsme si představovali... My jsme očekávali ráj na Zemi – ale okamžitě, ihned po Jeho kázání! My jsme očekávali, že bude neprodleně schváleno Náboženství Moudré Lásky a že bude nastolena jednota všech národů na základě těchto Božských Vědomostí!

Ale... každý vchází do Příbytku Nebeského Otce pouze sám, po tom, co osobně prošel celou obtížnou Cestu sebeočištění a osobního rozvoje!

* * *

Během popravy jsem pochopitelně na tohle všechno nemyslela.

Až do poslední chvíle jsem doufala v zázrak: právě teď před celým tím davem On zjevně projeví Sílu Nebeského Otce – a všichni uvěří, padnou před Ním k zemi a Pravda oslaví triumf před očima všech! Jen ještě chviličku – a kříž se rozpadne na prach, a v záři Světla a Moci Ježíš povstane před lidmi a bude svědčit o tom, že je Božský Vyslanec, a že On a Otec jsou Jedno!

Nebyla jsem v tom snění sama, mnozí z Ježíšových oddaných očekávali to samé.

A nejen ti, kdo Ho milovali, očekávali něco nadpřirozeného... Ale jiní se zase posmívali a křičeli: "Copak je: ostatní jsi zachraňoval, a sebe zachránit nemůžeš?"...

Ale stala se hrozná věc. Ježíšovo tělo vyzvedli na kříži, a vedle Něho ukřižovali ještě dva zločince.

Jeden z nich prosil Ježíše, aby vykonal zázrak a osvobodil je... Ale druhý prosil o Království Nebeské a o záchranu duše...

Teprve tehdy, když Ježíš řekl Janovi, aby se postaral o Jeho matku, jsem náhle jasně pochopila, že On tou Božskou Mocí zachraňovat život Svého ukřižovaného těla nebude...

Zdálo se mi, že se čas zastavil... Všechno to, co se dělo, bylo mimo mého chápání!... Ani jsem nevěděla, jestli mám o něco prosit Boha!...

... Lidé, kteří se už do sytosti vynadívali na strašnou podívanou, se začali rozcházet...

Ale i sama příroda byla znepokojena tím neuvěřitelným zločinem, zdálo se, že přišel konec Světa... Shlukly se mraky... Vedro a dusno zesílilo... Začala bouře bez deště... Blesky osvěcovaly oblohu ohnivými záblesky... Burácení hromu otřásalo vzduchem... Třásla se i samotná země...

A tehdy se mnohých zmocnil strach: "Co když tu teď opravdu zabíjíme Syna Božího, Mesiáše?". A mnozí běželi pryč v panice...

Já už jsem ani nebyla schopna dívat se na to, co se dělo...

... Náhle jsem na sobě pocítila Ježíšův pohled – takový ten Jeho obvyklý, pokojně laskavý pohled z veliké Hloubky. On nám všem – z kříže – dodával odvahu...

A bylo vidět Veliké Světlo, do Kterého On odešel. A my jsme zůstali...

... Začalo velice silně pršet.

Lazar nás požádal, abychom se ukryli v domě člověka, jménem Josef, který nám nabídl svou pomoc. Teď půjde on a ještě několik vážených lidí požádat Piláta Pontského, aby jim dovolil vzít Ježíšovo tělo a pohřbít ho podle zvyků. Ten Josef byl připraven poskytnout na to pohřební hrobku, vytesanou ve skále pro něho samotného.

* * *

Na předpovědi o možnosti vzkříšení jsme v těch dnech pozapomněli. Ani jsme se už nespoléhali na cokoliv ze všech protichůdných proroctví starověkých písem...

Už jsme věděli, že Pilát Pontský dovolil Josefovi vzít Ježíšovo tělo, sejmuté z kříže, a uložit ho do pohřební hrobky. A že to bylo uděláno.

Třetí den brzy ráno vzala Marie myrhu a kadidlo, a řekla:

– Půjdu dát Ježíšovu tělu co se sluší a patří. Třebaže – teď už – není nic víc, než svlečený oděv...

Ale potom – budeme pracovat dále tak, jak nás to On učil. Vždyť, pokud nebudeme pokračovat v Ježíšově Díle, k čemu by to pak všechno bylo?... Jestliže dokonce ani my, Jeho nejbližší přátelé, v sobě nedokážeme udržet Nebeské Světlo, znamená to, že všechno, co On vykonal, bylo marné!

My víme o Jeho Jednotě s Otcem, o Jeho Majestátu Dokonalé Duše! Budeme tedy usilovat o to, abychom se Mu podobali

... Marie se přichystala a odešla k jeskyni, vytesané ve skále, kam pochovali Ježíšovo tělo. Jan, Petr, já a ještě několik žen jsme Marii doprovázeli.

Když jsme se přiblížili, uviděli jsme, že je vchodový kámen odvalen a že Ježíšovo tělo není uvnitř jeskyně.

Několik vojáků stráže, kteří k nám přišli, nám řeklo, že před ránem bylo v jeskyni Světlo, potom se s rachotem odvalil kámen, zakrývající vchod, a ukázalo se, že je jeskyně prázdná. Jejich druzi už spěchali k Pontiovi Pilátovi se zprávou o tom.

Petr a Jan vešli dovnitř a rozpačitě se dotýkali látky, do které bylo předtím zabaleno tělo. Potom oni a ženy odešli nazpět, aby pověděli ostatním o tom, co se přihodilo. Ale já a Marie jsme tam zůstaly.

Marie se zamýšlela obrátit k Bohu – a ponořila se do hlubokého Splynutí.

Dva svatí Duchové – v mužských Podobách sestávajících z Božského Světla, velcí jako desetinásobek lidské postavy, se objevili před našima očima. Jejich Obličeje zářily Něžností a Jejich Božské Ruce nás objímaly. Starostlivost a Klid vyzařovaly z Jejich majestátních Postav. Promluvili k nám:

"Radujte se! Ježíš vstal z mrtvých! Nehledejte Jeho mrtvé tělo: On je živ!"

... Marie mi řekla, že tu chce ještě nějakou dobu zůstat, aby se Jich zeptala na Vůli Boha ve vztahu k nám: na to, jak bychom měli žít dále...

* * *

Když mě Marie po chvíli dohonila, s velikou radostí mi vyprávěla, že viděla Ježíše, Který – skutečně vstal z mrtvých! Tohle jsou její slova:

– Prosila jsem ty Svaté Duchy o to, abych mohla uvidět Ježíše. A náhle – On přišel ke mně Sám! Ne, nemysli si, že jsem viděla jen nehmotného Ducha! Ne, také i Jeho tělo bylo živé, vzkříšené! Já jsem se Ho dotýkala!

On mi řekl:

"Co se divíš, Hvězdičko Moje, jako bys nevěděla o Mojí Lásce a o Mojí Síle?

Ano, lidské tělo se může přeměnit do Božského Stavu.

Ano, Já se teď mohu v tomto Stavu objevovat na jakémkoliv místě a v jakémkoliv čase."

A On mi ještě řekl, že bude přicházet znovu a bude mluvit se všemi Jemu oddanými učedníky!

A potom Ježíš zmizel, doslova se rozplynul v průzračnosti vzduchu.

... A Marie šla rychle oznámit tu radostnou zprávu všem ostatním.

* * *

O něco později Ježíš přišel i ke mně. Byla jsem tehdy v domě sama.

Ježíš přede mnou zjevil Nekonečnost Božského Království, Jeho lásku, Něžnost...

V této Lásce jsem... doslova roztála!

Právě jsem chtěla Ježíšovi projevit svou radost ze setkání a vděčnost... Ale zmocnil se mě takový Klid, že myšlenky a slova zmizely... Zůstal jen Bůh, Který je Věčný a Nekonečný, Který je přítomný všude v Hlubině a Všechno ovládá! Nikdo a nic nemůže uškodit tomuto Oceánu Klidu a Něžnosti, Lásky a Majestátní Síly! V Něm je Zdroj všeho viditelného i neviditelného!

Ježíš se znovu přiblížil a pronesl: "Tohle je tvůj opravdový Domov, Marto! Je to Domov Všeobecný, Království Nebeské, kde Já čekám na vás všechny, Moji milovaní!"

... Ale uplynulo ještě mnoho let – nežli jsem se naučila samostatně vcházet do té Jednoty a pevně žít v úplném Splynutí s Otcem Nebeským.