Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ódinova sága 3: V jižních zemích

16. 6. 2016

Aktualizace 1. ledna 2024

K jednotlivým kapitolám přidávám krásná videa z YT kanálu ruských autorů. Pokud na videu není nastaven český automatický překlad, nastavte si ho zubatým kolečkem na spodní liště videa.

Protože automatický překlad není příliš dokonalý, doporučuji otevřít video na You Tube a k tomu si případné nejasnosti odstranit přečtením mého překladu zde na mém blogu v druhém okně prohlížeče.

Děkuji Broučková 

 

 

Kapitola třetí:
V jižních zemích

Uplynulo několik měsíců, nežli začal Ódin pokračovat ve svém vyprávění o Olavovi, které ale pokračovalo pro mě nečekaným způsobem.

Začaly se přede mnou odvíjet obrazy luxusního paláce v maurském stylu, svou krásou trochu připomínajícího Alhambru.

Konkrétně tam byl dvůr, který měl po celém obvodu obloukovou kolonádu z mramoru, která dávala stín v parném poledni, stříbřitě se tam leskly a zurčely nepřetržitě proudící chladivé potůčky, přetékající z jedné nádrže s mozaikovými vzory na dně – do druhé; byl tam i sad se stromy plodícími pomeranče a broskve. Velká dvorana, obložená vyřezávaným dubovým dřevem, sloužila jako knihovna.

Kde to všechno je, Ódine?

Je to na jihu Španělska v době nejvyššího rozkvětu arabského chalífátu. Skoro všechny země na úmoří Středozemního moře tehdy byly součástmi tohoto ohromného světa arabského panství, a také náboženského a kulturního vlivu.

* * *

Starší Arab se snědým obličejem, majitel tohoto přepychového paláce, se procházel po tržišti v doprovodu ozbrojené stráže. Tržiště bylo vedle přístavu. Prodávalo se tu všechno: od luxusních zlatých šperků a látek – až k voňavému koření a zralému ovoci, od ryb a mořských plodů – až k otrokům...

Teď soustředil pozornost na světlovlasého dospívajícího chlapce, který byl předmětem jednání trhovce a kupujícího.

Ne, ty chceš příliš mnoho! On se možná nedožije ani zítřka, a v tom případě přijdu o svoje peníze! – rozhořčoval se ten, kdo si chtěl koupit otroka co nejlevněji.

Prodavač ho přemlouval:

Je slabý jenom na pohled! Je to silný mladík a bude dobrým pracovníkem! Vylovili jsme ho z moře teprve předevčírem! Jestliže přežil tam – pak nezemře ani tady!...

Ale tahle «napůl leklá rybička» nestojí za takové peníze!.. – a kupující se vydal dále.

... Vznešený Arab si pozorně prohlédl Olava a zaplatil trhovci tolik, kolik požadoval.

Arab přikázal Olavovi neznámým jazykem, aby ho následoval. Olav se utéct ani nepokoušel: síly mu sotva stačily na to, aby šel...

* * *

Amin Abdulhadi – tak se jmenoval tento vznešený Arab – nejenže vykoupil Olava z otroctví, ale choval se k němu jako k synovi, kterého mu daroval Alláh za jeho dávno zemřelé jediné dítě.

Amin začal Olava vychovávat a vyučovat jako svého následníka.

Amin Abdulhadi byl velmi bohatý, byl majitelem mnoha obchodních lodí, které převážely cestující a náklady po celém Středozemním moři.

Později se s Olavem často vydávali na takové výpravy. Olav se učil řídit loď, i umění vést obchodní jednání – poněvadž Amin chtěl Olavovi co nejdříve předat všechny svoje záležitosti.

Olav se velice brzy naučil arabský jazyk.

Amin Abdulhadi k němu povolával mnoho učitelů. Olav studoval islám ve vší kráse súfijské moudrosti, i filozofii Řeků a Římanů minulých časů, i Písma židů a křesťanů, i astronomii.

Amin nebyl v náboženství fanatický. Nazýval se filozofem. A nenutil Olava přijmout islám.

Občas spolu posuzovali rozdíly v náboženských představách lidí. To Olava vždy zajímalo. Toužil pochopit, kde se skrývá Pravda v takové spoustě náboženských názorů různých národů, které teď mohl pozorovat a studovat.

* * *

Jednou spolu odpočívali na moři, na malé plachetnici, kterou se už Olav naučil dokonale řídit.

Bylo časné ráno, jasno, lehounký větřík naplňoval plachtu.

Rozhovor se stočil na rozdíly v náboženských vírách.

Amin vyprávěl Olavovi o svém pochopení světa.

Já miluji moudrost a krásu – ve všem!

Těším se půvabem tohoto dne, azurovými vodami dnešní milosti klidného moře!

Miluji tyto racky, naplňující svými hlasy prostranství nad mořem!

Přijímám Pravdu odevšad, odkud ke mně přichází. Nevidím rozdíl v tom, jestli znějí moudrá slova v ústech muslima nebo křesťana, čtoucího Písmo a uctívajícího Ježíše, – nebo jakýkoliv jiný projev Síly Boha, ať už Ho nazývají jakýmkoliv jménem.

Domnívám se, že existuje jen jeden Jednotný – za všemi protiřečeními lidských náboženských představ.

V současnosti tady v této zemi vidíme, jak spolu žije v úplném souladu spousta národů, ačkoliv jsou jejich náboženské představy rozdílné. Jestliže by Arabové začali hubit ty, kdo věří jinak, pak by – místo rozkvětu kultury, umění a obchodu – tady byly ruiny... Ale vždyť momentálně – mnozí přijímají islám dobrovolně!

Ano, ale děje se to proto, že otroci takovým způsobem získávají svobodu.

A jiní lidé to dělají proto, aby nemuseli platit poplatky za právo vyznávat svoji víru. Nebo chtějí mít výsady ve svém postavení ve společnosti...

Ano, máš pravdu, Olave: mnozí lidé chtějí vytěžit «pozemský» prospěch ze všeho, dokonce i ze svého náboženského života. Myslí si, že jim to přinese... štěstí a úspěch...

Ale štěstí má jinou podstatu a cesta k němu se otevírá prostřednictvím lásky k Bohu – Všemohoucímu a Milostivému Pánovi všeho!

Ale pokud je Bůh jediný a jednotný, proč tedy existují takové rozdílné víry? A existují doopravdy bohové, které lidé uctívají? Nebo je to jen následování tradic?

Otec mi kdysi vyprávěl, že moje matka mohla mluvit s Bohem. A ty, můžeš slyšet Boha, pokládat Mu otázky a dostávat odpovědi? A můžeš mě to naučit?

Já sám – ne. Ale nacházím odpovědi na své otázky k Němu – ve svatých knihách.

Jestli chceš, pozvu k nám jednoho mudrce, súfího, který říká, že rozumí a slyší Alláhova slova. Bude pro tebe zajímavé si s ním popovídat!

* * *

Ten súfí se jmenoval Ali Džamal.

Pověz, ctihodný, můžeš slyšet Alláha? – zeptal se Olav.

Ano!

A proč já nemůžu? A proč nemůžou druzí lidé?

... Ali Džamal se na chvíli odmlčel a pozorně se zadíval na Olava, a pak odpověděl:

Bůh s člověkem mluví jazykem srdce.

Ten, kdo se tento jazyk naučí, je schopen Bohu rozumět.

Schopnost vnímat Boha vidícím a slyšícím duchovním srdcem je prosté a každému dostupné umění! Snadno se ho naučí ti, kdo umějí milovat! Ty to už umíš! Už si toho musíš jen velice málo osvojit, abys dokázal porozumět Nejvyššímu!

Ale já Jeho slova neslyším, a tolik bych chtěl! Mám k Bohu tolik otázek!

Nepospíchej. Určitě Ho uslyšíš!

Ale prozatím můžeš pociťovat Jeho Vůli stejně, jako pociťuješ příznivý vítr, který naplňuje plachtu a dává lodi sílu k pohybu. Nebo, naopak, jako varování před bouří na moři, když houstnou temné mraky a dorážejí poryvy větru.

Všechno kolem tebe – se časem – stane otevřenou knihou, ve které uvidíš Jeho Božská ponaučení a naučíš se jim rozumět.

Pochopíš, že Božská Síla – vždy přebývá v tobě samotném, v hlubinách duchovního srdce!

Ale ve tvém životě ještě musí dojít k několika událostem – předtím, nežli pocítíš Jeho Sílu ve vší úplnosti.

... A Olav se tomu všemu postupně učil – právě tak, jako se tomu může učit každý člověk. Přemísťoval svoje centrum vnímání světa – do hrudního koše, kde nejen probíhá dýchání a bije srdce, ale kde se i rodí láska.

A láskou – může duše obemykat a objímat všechno, co vidí kolem! A tehdy se duchovní srdce může rozvíjet: růst, stávat se ohromným!

Zvlášť dobře se to Olavovi dařilo na otevřeném moři při dobrém počasí. Zdálo se mu, že může svou láskou obemknout – celé moře, i všechny země! A že jeho láska může dosáhnout dokonce až do těch míst, kde žil předtím! A že může obejmout svoji matku a otce, třebaže už opustili tento svět. A že může obejmout i mnoho dalších lidí, které miloval a vážil si jich! A – ještě spoustu druhých, které nikdy neviděl!...

V té jeho lásce byla něžnost ranního slunečního světla. A také v něm rostla síla, podobná moci oceánu! A v ní byl přítomen Bůh, Který to všechno stvořil, a milující všechno a všechny!

Zdálo se, že už stačí jen malinko – a bude moci uslyšet odpovědi na svoje otázky, a pochopit všechny proměnlivosti lidských osudů... Ale nedošlo k tomu, a pociťování štěstí z Jednoty s Všemocným Vládcem světa na čas zmizelo. A pak se vrátilo obvyklé vnímání obyčejného světa hmoty a lidí...

* * *

Jednou se Amin Abdulhadi zeptal Ali Džamala:

Pověz, jaký vidíš Olavův osud? Opustí mě? On tak usiluje vrátit se do těch krajů, kde se narodil a vyrůstal... A já cítím, že pokud mu to dovolím, už ho nikdy neuvidím. Ale mám právo ho zdržovat?

Tento mladík, který ti byl dán Alláhem na výchovu, je neobyčejný. Dokonce ani já – ten, kdo celý život jde ke Světlu, – nedokážu v jeho osudu všechno pochopit. Poněvadž on je Přicházející ze Zdroje tohoto Světla!...

Brzy se on sám o sobě všechno dozví, ale ne hned teď. Ještě předtím musí v jeho životě dojít k jedné důležité události. A pak si vzpomene na svoji Božskou Podstatu a sám ponese Světlo Pravdy na tento svět!

Ale já nemám právo plést se do jeho osudu, a mohu mu jen trochu pomoci a něčemu ho naučit.

Zato tebe mohu potěšit: opustíš tento život a přivítáš přechod do jiných světů – na jeho rukách.

* * *

Uběhlo nemálo let. Olav se plavil za obchodními záležitostmi po celém Středozemním moři. Vyvíjel obchodní činnost v některých evropských státech, vydával se na stále delší mořské výpravy.

Na své lodi Olav shromáždil posádku jemu oddaných odvážných námořníků, z nichž byl každý jeho věrným přítelem.

Věděl, že je před ním cesta na sever! Věděl to tak, jako se ví vůle Boha a čekal jen, kdy přijde čas to vykonat.

Díky vyučování Ali Džamala se Olav nenaučil pouze pociťovat Vůli Boha. Ale mohl teď, když se k Bohu obracel s otázkami, slyšet jeho rady a ponaučení. A – stále živěji pociťoval Jeho lásku a Sílu, stejně jako Jeho neustálou přítomnost.

Když Amin Abdulhadi, který mu nahradil otce, opustil tento svět, Olav pochopil, že Bůh naplňuje příznivým větrem nový kurz jeho osudu.