Cesta Duchovního Srdce

Podobenství o smrti a vzkříšení

V nevelkém provinčním městě byl klášter. V tom klášteře žil starec Zosima, který byl mnohými lidmi velice ctěn za Boží zázraky, které provázely jeho slova a krášlily jeho skutky.

Ale existovaly i ty starcovy činy, o kterých věděli jen nemnozí; takové, jejichž velikost zůstala skryta před lidskými řečmi.

Měkce a něžně uměl starec formovat a pěstovat dobro a lásku v lidských duších. A ta láska rozkvétala — a přinášela plody.

A v tom městě byla bezplatná nemocnice. Ta nemocnice byla zřízena na náklady bohatého kupce, jehož dcerku starec Zosima uzdravil. V té nemocnici se mnoho věcí pořizovalo z darů věnovaných lidmi, kterým starec prokazoval pomoc. A nemocnici vedl doktor Fjodor Pantělejmonovič.

* * *

V rodině toho doktora Fjodora Pantělejmonoviče vyrůstala dceruška. Dívenka se jmenovala Sofie, ale obvykle ji všichni laskavě nazývali Zosjou. Je možné, že to tak bylo proto, že zázrak jejího narození, o kterém věděl málokdo, byl spojen se starcem Zosimou.

A starec Zosima výchově dívenky věnoval zvláštní pozornost.

Když Zosja povyrostla, stala se častým hostem ve starcově cele.

Milovala pokládat mu otázky. Milovala poslouchat jeho odpovědi. Milovala i jenom tak tichounce posedět vedle něho ve zvláštním tichu, které v cele starce Zosimy vždy bylo.

Tehdy — jako by v ní všechno umlkalo. Její radost — živá, zářivá, vyzařující na všechny strany — přecházela do zvláštního stavu laskavého světla, něžného klidu a soustředěnosti na Boží Přítomnost.

Zosjini rodiče téměř celý svůj čas a síly věnovali práci v nemocnici.

Hry s panenkami nebo na honěnou s vrstevníky Zosju nemohly nadlouho zaujmout. A tak její role v životě nemocnice každým rokem vzrůstala.

Jako sluneční paprsek, který přelétává a něžně se všeho dotýká svým teplým světlem a od ničeho se neušpiní, ale všechno kolem krášlí, tak i Zosja pobíhala po nemocničních pokojích, jako by dělala svoji vlastní vizitu. Jindy se nadlouho u někoho zastavovala. Stávalo se, že nemocným dětem vyprávěla pohádky. Stávalo se, že rozveselila i dospělé.

Zpočátku se doktor Fjodor pokoušel dcerku odradit, alespoň od těžce nemocných, aby se dívenka nevylekala z pohledu na lidské utrpení. Ale jednou zastihl Zosju u postele umírajícího, kterému už on sám prostředky medicíny nemohl nijak pomoci. A uviděl, jak dívenka s tím člověkem mluvila… A uviděl, jak se najednou změnilo rozpoložení toho člověka…

Ten člověk potom vyprávěl doktoru Fjodorovi: «Právě mi byla dopřána Boží milost: přišel ke mně anděl! A teď už umírat není strašné!»

Od té doby už Zosja neměla zakázáno chodit ani k těžkým pacientům. A ona byla vždycky po ruce: aby podala vodu, zavolala sestru, nebo jenom řekla dobré a laskavé slovo a obdarovala slunečním úsměvem.

Když se v klášteře objevil poslušnik Nikolaj, který se stal učedníkem starce Zosimy, velice brzy se on a Zosja stali velkými přáteli. Nikolaj Zosju naučil číst a psát. A když se to Zosja naučila — začala mít zvláštní privilegium: odnášela vzkazy některých nemocných s prosbami a otázkami ke starci Zosimovi, a nazpět od něho doručovala odpovědi.

* * *

Jednou přišla Zosja, tak jako obvykle, do cely starce Zosimy a zeptala se ho:

— Pověz: proč jsou jedni lidé dobří, a druzí dobří nejsou? Proč je to tak? Copak je není možné tak změnit, aby se všichni stali dobrými?

— Tak se, Zosjenko, podívej na různé rostliny. Jedny jsou silné, pevné, zdravé, rostou rovně, natahují se ke sluníčku. Ale druhé jsou neduživé. A jiným se ohnuly stonky… Závisí to na mnoha věcech: jestli bylo dobré semeno, do jaké půdy zapadlo, jaké bylo všechno kolem, když rostlo…

A u lidí je to také tak.

Jestliže se o jakoukoliv rostlinu začneme správně starat, pak se začne lépe vyvíjet. Ale kmen stromu, který dlouho rostl nakřivo, už není možné narovnat…

— Ano! Pochopila jsem! U nás se právě taková nemocná s «křivým kmenem» objevila.

Zosja se krátce zamyslela, a potom začala povídat o té nové nemocné, kvůli které vznikly problémy pro celou nemocnici:

— Ona je velice hlučná, na všechny křičí, jako by byla jenom ona sama na celém světě! Chce, aby jenom kolem ní všichni běhali a otáčeli se! A nikdo se jí ničím nezavděčí: kaše není správně uvařená, injekce jí bolestivě píchají, postel je moc tvrdá, a ošetřovatelky se nemůže dovolat! Ona je bohatá statkářka, mnoho let žila osaměle, a spousta sloužících plnila každý její rozmar… A zvykla si na to, že všechno musí být po jejím… A mluví tak, jako by útočilo hejno vos! Jenom špatné ve všem vidí! Na všechno a na všechny nadává, všechno odsuzuje! Všichni jsou u ní — hloupí, líní, nešikovní! A vyléčit ji nedokážou, a jak se jí zavděčit — nevědí!… A do naší nemocnice ji přivezl její osobní lékař, protože nevěděl, jak jí pomoci. A nejsmutnější je, že se jí pomoci už nepodaří, patrně bude muset brzy zemřít. Její nemoc je nevyléčitelná, už je jí hodně let, ale ona na smrt těla ani nepomyslí, jako by se jí to nemohlo stát. Ale neřekli jí o tom. Ona všem kolem přináší jenom samé problémy…

Tatínek se ptá, jak by bylo možné pomoci?

— Je třeba jí říci, že přišel její čas… To bude pro tebe, Nikolaji, dobrá praxe! Doprovodíš dnes Zosju — a popovídáš si.

Zosja se zaradovala, protože s Nikolajem to bylo vždycky zajímavé.

Spokojená se slíbenou pomocí, podala starci Zosimovi vzkazy, přinesené od nemocných.

— Nu, Zosjo, pustíme se do práce! — řekl Zosima.

Zosja si sedla ke stolu, vyzbrojila se perem a inkoustem a připravila se na psaní odpovědí.

Starec Zosima vzal první vzkaz, přečetl si ho, podíval se vnitřním pohledem na osud toho, kdo otázku napsal, a podal vzkaz Zosje. Ona otočila list, aby napsala odpověď.

Pomalu a zřetelně pronášeje slova, zformuloval Zosima dvě krátké věty. Zosja pečlivě a svědomitě zapisovala starcova slova.

Tak odpověděli na všechny dopisy.

* * *

Zanedlouho se Zosja s Nikolajem vydali do nemocnice. Vždyť tento den toho ještě museli hodně stihnout.

Nemocnice byla blízko kláštera. Cesta vedla po mírném svahu směrem k řece. Všude kolem byla nesmírná krása!

Nikolaj, který už dlouho nevyšel z klášterních stěn, se radoval z majestátu mohutné řeky, ladně unášející svoje vody, ze zeleně kopců, i z modré oblohy s lehkými obláčky.

Maličká teplá Zosjina dlaň v jeho ruce ho naplňovala pocitem něžnosti…

Zosja šla vedle něho, a byla také plná radostného nadšení:

— Tohle místo velice miluji! Tady je krásně vždycky: v zimě i v létě… A když tudy člověk jde, má pokaždé radost! Můžeš se jakoby odrazit — a rozletět se nad Zemí! Já si tak dokonce někdy hraju: pociťuju, že létám jako pták a všechno vidím z výšky…

Když už přicházeli k nemocnici, řekla Zosja Nikolajovi:

Víš, ta žena, říkají jí Lizaveta Stěpanovna, — zdá se mi, že je velice nešťastná. A že se velice bojí smrti. Proto se také snaží na to vůbec nemyslet…

Já jsem také přemýšlela sama o sobě: jestli se bojím umřít — nebo ne? Teď se mi zdá, že já, jestliže by moje tělo muselo umřít, tak bych se bát nezačala. Protože duše — ta přece neumírá…

A ty jsi o tom také přemýšlel?

— Hodně jsem přemýšlel, Zosjo. Myslím, že bych se také nepolekal, kdyby mě Bůh k Sobě zavolal. Ale to, jak o něčem takovém povídat druhému člověku, ještě nevím…

Dál už šli mlčky. Jenom Zosja pevněji stiskla Nikolajovu ruku svojí malou dlaní, jako by se ho snažila podepřít.

Vešli spolu do nemocničního pokoje.

— Á, Zosja, ztracená! Konečně se objevila! Nikdy nejsi tam, kde je tě třeba! Čtyři hodiny už na tebe čekám, abys mi četla knížku! Všechny jsem poslala tě hledat, ale ty nikde nejsi!

— Já vám dnes číst nebudu, Lizaveto Stěpanovno. Já jsem vám někoho přivedla…

Zosja ukázala na Nikolaje.

— A kdo se tě o to prosil? Bude tu vyžebrávat milodary pro klášter?! To já znám, takové «za uzdravení duše a těla»! Mých penízků se ti zachtělo? Ale už ne, nedostaneš je! Nebo jste rozhodli, že se mám vyzpovídat? Nemůžou mě vyléčit? Tak ať se aspoň duše spasí, když všechny penízky dá církvi? To znamená, že za penízky spásají? A jestli nevěnuji — dostanu se do pekla? Nemůžu popy ani cítit!

— Já vás nemůžu vyzpovídat, Lizaveto Stěpanovno: jsem zatím jenom novic. Starec Zosima mě poslal, abych s vámi promluvil. Ale jestli se skutečně budete chtít vyzpovídat a přijmout svaté přijímání, můžete to udělat zvlášť.

— Oni mě teď už chtějí pohřbít?! Já už umírám, nebo co?!

— Je to pravda: vaše nemoc je nevyléčitelná. Ale kdy přijde hodina vaší smrti, to rozhodne Bůh… Ale na tu hodinu je nejlepší být vždy připraven.

Lizaveta Stěpanovna zbledla a přerývaným hlasem, ale tiše, nekřičela jako obvykle, — se obrátila k Zosje:

— Je to pravda? Zosjo, vím, že neumíš lhát. Je to pravda?

Zosja mlčky přikývla.

Zavládlo ticho, ve kterém byl slyšet jen přerývaný dech hřmotné starší ženy, pro kterou byly dny života v tomto těle už téměř sečteny…

Zosja potichu odešla a důkladně za sebou zavřela dveře nemocničního pokoje.

— Mám odejít, Lizaveto Stěpanovno? — zeptal se Nikolaj.

— Ne… Sedni si, když už jsi přišel, a začni se svým kázáním! Jenom peníze ode mě nedostanete, abyste věděli!…

Nikolaj pocítil Boží Přítomnost a… neočekávaně pro sebe samotného začal vyprávět o tom, jak sám přišel k Bohu. Mluvil upřímně a prostě:

— Kdysi jsem přišel speciálně sem, do tohoto města, kde mě nikdo neznal. Myslel jsem si, že je to dobré místo na to, abych tady skoncoval se svým pozemským životem, protože jsem v něm neviděl žádný užitek … A myslel jsem si tehdy, že Bůh ani neexistuje, protože se kolem děje tolik zla! A často to zlo má převahu nad dobrem. A není v silách člověka, aby cokoliv v tomto světě změnil…

A Nikolaj začal dál vyprávět svůj příběh: o tom, jak ho před takovým řešením zachránila dobrá žena, Aksiňa. Jak ho poprosila, aby odnesl nemocného chlapce ke starci Zosimovi.

A Nikolaj začal vyprávět o Zosimovi, o čistotě duše, o Živém Bohu…

Zdálo se mu, že ho žena, která je v jakémsi šoku ze zprávy o blížící se smrti, vůbec neposlouchá. Prostě — není to tak strašné, když je někdo vedle nás.

Ale vždyť každý v hodinu smrti — překračuje práh sám…

Ale když se Nikolaj odmlčel, Lizaveta Stěpanovna se neočekávaně zeptala:

— A co ty, chceš se teď stát takovým, jako ten starec?

— Ano, chtěl bych se naučit pomáhat těm, komu je možné pomoci…

— A mně tedy, jak se zdá, je pomáhat už pozdě… Proč tě sem tedy tvůj starec poslal?

— Abyste stihla udělat to, co se ještě stihnout dá.

— Ale co?

— O tom musíte popřemýšlet vy… Jestli se na něco chcete zeptat, řeknu vám všechno, co vím… Ten čas, který ještě máte vyměřen, můžete prožít s velkým užitkem pro duši. Nemluvím o penězích. Jak se postaráte o peníze — to rozhodněte vy sama. Můžete napsat závěť.

Nějaký čas oba mlčeli…

— Poslouchej, víš, co jsem vymyslela, Nikolaji? Všechen svůj majetek odkážu Zosje. Já — třebaže jsem hnusná a svárlivá stařena, přesto jsem už leccos o lidech pochopila, hodně jsem toho v životě viděla… Zosja umí dělat dobré věci! Myslíš, že ji Bůh tak vede? A chceš, abych i tvojí Aksině odkázala peníze? Nezdá se ti, že ses jí ještě pořádně neodvděčil? Dovedla by si s nimi poradit?

Můj život přinesl málo užitku… Tak ať je alespoň nějaký užitek z mojí smrti…

… Mluvili spolu ještě dlouho…

V blízkosti hodiny smrti začalo být pro tu ženu mnohé zřetelnější: co je důležité, a co nemá význam…

Od toho dne se Lizaveta Stěpanovna velice změnila. Přestala všechny kolem obtěžovat svými rozmary a vrtochy, dala si do pořádku svoje pozemské záležitosti, sepsala podrobnou závěť.

I její rozpoložení se dost zásadně změnilo: protože začala sama sebe před Bohem pociťovat jako duši, a začala se připravovat k přechodu na jiný život.

* * *

Jednou, když starec Zosima a Nikolaj byli jenom sami dva, řekl Zosima:

— Přišel můj čas odejít…

Pronesl to tiše, ale srozumitelně.

— Kam? — nepochopil Nikolaj.

— Na druhou stranu… Tam, kam mě teď Nebeský Otec přivolává…

— Proč tak mluvíš, vždyť jsi úplně zdravý?!

—Ale proč bychom museli odcházet v nemoci, bolestech a utrpení? Odcházet můžeme s radostí a připraveni k jinému stavu duše, k životu bez pomíjivé tělesné slupky!

Často jsou nemoci těla člověku dány, aby mu ten přechod byl ulehčen. Právě proto, aby sama duše souhlasila s tím, že odloučení od těla pro ni bude blahem. A aby se nedržela tělesného života, ale naplno se obrátila k životu v jiném světě.

Ale jestliže si duše podřídila rozmary mysli i těla, jestliže je Bůh vždy spolu s ní, — pak je možné smrt práchnivějícího tělesného obalu s radostí přijmout!

Teď mě, Nikolaji, pusť…

— Ale jak? Co to znamená: «pusť mě»? Copak tě držím? Copak tě můžu přestat milovat — a přát ti smrt?

— Ty sis zvykl milovat mě v tomhle těle, poslouchat slova od těla, pociťovat lásku Boží, proudící skrz moje tělo, objímat tuto tělesnou konstrukci svojí opětující láskou…

Říkáš: «nemůžu tě nemilovat!». Ale copak může být smrt těla překážkou lásky? Když já odejdu, ty mě přece milovat nepřestaneš? Ani já tebe milovat nepřestanu.

Proč lidé prolévají slzy, když zemřelo tělo člověka, kterého milovali? Proto, že oni nevidí duši, nemůžou ji obejmout, promluvit s ní… Smrt těla pociťují… jako rozloučení.

Ještě se stává, že ve svém osamění a ztrátě litují sama sebe…

Ale, například, pro první křesťany nebyla smrt takovou tragedií, jako ji teď často lidé vnímají! Oni za prahem smrti očekávali štěstí znovusjednocení duše s Bohem!

Očekávali sjednocení s tím Bohem, kterého se učili milovat celým srdcem! Milovat — víc nežli všechno ostatní, co v jejich pozemských životech bylo a mohlo by ještě být!

A křest první křesťané nepřijímali proto, že jsou všichni kolem pokřtěni, a že je to tak zvykem! Vždyť to přece tehdy bylo naopak: všichni kolem žili jinak… A ten, kdo chtěl přijmout křest, — to dělal proto, že si chtěl svůj život utvářet podle Ježíšova Učení! Oni se snažili žít v nové čistotě a duševní kráse, a přitom dodržovat Ježíšova přikázání!

Ty ses už naučil mnohému, a až já odejdu, naučíš se ještě větším věcem… Láska, co je mezi námi, tě to naučí! Bůh tě to naučí!

— Odkud víš, že přišel čas?

— Bůh mi to pověděl! Volá mě…

— Mám to říci představenému?

— Ne, neříkej: není proč…

* * *

Někdo zaklepal na dveře…

— Přišlo k nám potěšení! Bůh nám přivedl Zosjenku! — usmál se Zosima.

Dívenka vběhla do cely, rozzářená veselím, svěžestí, něžností! Prameny zlatoplavých vlasů jí vyklouzly zpod šátku… V rukou držela plný košík brusinek…

— Přinesla jsem vám jahůdky! Sama jsem je nasbírala! Je jich tam moc!

Starec Zosima jahůdku ochutnal. Jedl pomalu, s blaženým výrazem, jako by přijímal poslední svaté přijímání. Laskavě Zosju objal:

— Děkuji ti! Pohoštěním jsi potěšila!…

Zosja chtěla všechny brusinky nechat Zosimovi a Nikolajovi, ale starec ji poprosil:

— Mně a Nikolajovi jenom trošku odsyp na talíř, ale ostaní odneseš do nemocnice. Řekneš, že to tak starec nařídil: těm, kdo je ochutnají, dodají zdraví.

Potom spolu dlouho seděli ve třech, obklopeni Boží Přítomností. Neprobíhala diskuze ani otázky… Ale bylo jim tak, jakoby se objali dušemi!

Když se Zosja chystala odejít, Zosima řekl:

— Ještě řekni tatínkovi a mamince, že je zítra čeká zpráva — a že oni v té zprávě musejí uvidět velkou radost. Budeš si to pamatovat?

— Všechno to slovo od slova předám, ty jsi mě naučil, jak si důležitá slova zapamatovat! A teď — už můžu běžet?

— Jdi… Jdi s Bohem, Zosjenko!

* * *

Starec Zosima zemřel…

Ta zpráva rychle obletěla celé maličké provinční městečko…

Naděžda, Zosjina matka, nemohla udržet slzy. Její muž, doktor Fjodor, ji, plačící, hladil po hlavě a něžně ji objímal, a Naděžda v slzách stále opakovala:

— Jak je to možné? Starec Zosima zemřel… Vždyť byl úplně zdravý!…

Přiběhla jejich dcerka. Naděžda si setřela slzy šátkem a řekla:

— Zosjo, Zosjenko, starec Zosima včera zemřel…

Zosja strnula, to zářivé zlatavé sluníčko, které vždy v neustálém pohybu spěchalo vykonat každou svoji práci, jakoby na chvíli zastavilo svůj běh:

— Tak o tom on včera mluvil: že dostanete zprávu, ze které se musíte zaradovat… A já jsem to nepochopila…, nedomyslela jsem si…

Maminko, tatínku! On už to včera všechno věděl! A on chtěl, abychom pro něho neplakali, protože už je s Bohem, a je mu tam dobře! A my se z toho musíme radovat!

A po těchto slovech Zosja objala své rodiče s takovou vřelostí a láskou, jako by ona byla starší, moudřejší a silnější, nežli oni…

Fjodor ji zvedl do náručí, a dívenka ještě pevněji objala své nejmilovanější. Dlouho tak spolu mlčky stáli a pevně objímali jeden druhého.

Potom se vydali k domovu…

V ohromení nad nedětskými slovy jejich dcerky, pohlíželi Fjodor a Naděžda na svoji Zosju.

Naděžda se zeptala:

— A tobě vůbec není smutno, Zosjenko, že už nebudeš běhat do cely ke starci? Komu teď budeš pokládat svoje otázky?

— I mně je trochu smutno… — odpověděla po odmlce Zosja. — Ale myslím si, že on přijde na to, jak na moje otázky odpovědět — tak, abych to pochopila! Když jsem byla úplně maličká a hloupá — on vždy vymýšlel, jak mi to vysvětlit, aby to bylo srozumitelné. Právě teď to určitě také vymýšlí!

— Maminko, tatínku! Podívejte! Vždyť on jde s námi vedle nás — je celý ze Světla!

A víte, co teď říká? On říká: «Bůh je pořád s námi! A Bůh na všechny otázky odpoví, jenom je třeba milovat a učit se poslouchat Boží rady!»

Jak se ukazuje, můžu ho teď slyšet i vidět, a lidé kdoví proč říkají, že zemřel…

* * *

Přišlo jaro. V tom roce rozkvetly všechny stromy v klášterní zahradě společně. Byly všechny obsypány bílými a něžně růžovými květy. Vůně! Klid! Podivuhodná krása!

Nikolaj stál v zahradě nedaleko cely starce Zosimy. Zítra bude muset přijmout mnišské sliby. Potom bude pokračovat v tom, co dělal starec Zosima.

Představený, archimandrita Ignatij, je pevně přesvědčen, že musí pokračovat všechno, co bylo za Zosimy. Bude třeba přijímat příchozí, naslouchat jim, dávat rady…

… Nikolaj vzpomínal, jak ho Zosima učil setkávání s návštěvníky… Ano, něco se mu už dařilo. Ale když byl Zosima vedle něj, bylo to lehké. Nikolaj věděl, že Zosima nedopustí, aby udělal takové chyby, které by mohly příchozímu přinést škodu. Pokud nebylo všechno v pořádku, něco poopravil, napověděl… Ale co teď? Dokážu to, když nebude Zosima se mnou?

Nebo tu Zosima je, ale neviditelný?

Nikolaj o tom přemýšlel, když stál u višničky, kterou kdysi se starcem Zosimou zasadili. Těšil se z prvních kvítků v jejím životě, hladil její dosud tenký kmínek. Nermoutil se. V srdci měl teplo, jako při rozmluvách se starcem.

Vzpomněl si na ten jejich rozhovor, když tu višničku sázeli.

Zosima tehdy řekl: «Až rozkvete, já už tady nebudu!» Řekl to tak radostně!

— To znamená, že to neuvidíš? — zarmoutil se tehdy Nikolaj.

— Myslím, že uvidím! Copak by Bůh začal takovou krásu na naší Zemi vytvářet, pokud by ji nemohl Sám ze Svého Příbytku vidět, nebo by to mohlo být jinak?…

Tak, například, Pythagoras nazval celý vesmír slovem «kosmos», a to slovo řecky znamená — «krása», «harmonie v uspořádání světa»!

— A ty jsi snad četl spisy starých Řeků?

— Četl. Mnohé jsem četl a získal jsem z toho nemalý užitek. Mnoho moudrých lidí psalo už před Ježíšem o Bohu, a o čistém a mravném životě. A z toho, že to teď čte málo lidí, možná pochází menší snažení o cnostný život…

A co je to cnostnost? Je to dělání dobra: jsou to dobré myšlenky, dobrá slova, a činy upevňující dobro!

Ale snad sis nemyslel, že jsem četl jenom jednu knihu za celý svůj život? — Zosima se rozesmál mladě a radostně!

Já si myslím, že ti lidé, kteří na Zemi Bohu pomáhají vytvářet krásu — nebudou zbaveni možnosti ji vidět… Ale vždyť to ani není tak důležité! Velká a podivuhodná blaženost čeká ty, které Bůh k Sobě nechá přiblížit! A my se musíme snažit vzít za práci, abychom dobro na Zemi rozmnožili, a krásu v činech, i v duších vytvořili… Abychom se stali hodnými vejít do Království Otce Nebeského!

* * *

V tu chvíli Nikolaje zavolali:

— Teď přišli ke starci Zosimovi lidé a přivedli slepého chlapce, nechtějí odejít, nevěří, že už tu není…

— Výborně, že nevěří! — radostně odpověděl Nikolaj. — Pozvi je!

Mladá, urostlá, krásně a bohatě oblečená žena přicházela k cele a držela za ruku chlapce asi desetiletého nebo jedenáctiletého. Držela ho tak, jakoby se ona sama pokoušela za něho udělat každý krok, aby špatně nešlápl, neuhodil se.

Když uviděla ramenatého muže silné tělesné konstrukce v oděvu poslušnika, místo starce s bílými šedinami, nespokojeně pokrčila rameny…

Nikolaj je pozval, aby šli do cely. Řekl:

— Pojďte, chvíli si spolu popovídáme. Pojďte dál, sedněte si.

Žena posadila syna na lavici u zdi, a sama si také sedla. Zvedla zrak směrem k Nikolajovi, ale dívala se někam mimo. Nakonec řekla:

— No tak mluvte, pokud máte, co povědět…

Nikolaj pocítil ten stav, kdy Světlo Ducha Svatého umožňuje vidět duše a všechno, co se s nimi děje.

Viděl, že ho přišla prosit o zázrak, ale sama v možnost vyléčení Boží Sílou nevěří. A v ní samotné je zábrana, která nedovolí chlapce vyléčit…

Ještě jednou se podíval pozorněji na chlapce… Uviděl, že chlapec, který se cítí být nemocný, nešťastný, a který nesmí udělat ani krok bez podpory dospělých, nemůže být vyléčen přímo teď… Ale nemoc ustoupit může, velice snadno může být odstraněna, pokud se ta situace změní…

«Ale jak najít ta slova, aby pochopila? Vždyť ona nechce, není připravena uslyšet radu… Dejte jí svatého starce…»

Nikolaj vnitřně poprosil Boha o pomoc těmto lidem a poté ještě úplněji vešel do sjednocení s Božským Světlem.

V té chvíli vběhla do cely udýchaná Zosja, a — jakoby sluneční světlo zaskotačilo, a všude se zajiskřilo.

Poklonila se, omluvila se, že přerušila rozhovor, že vyrušila.

— Zosjo, ty by ses mohla s chlapcem na hodinku projít v zahradě, a my bychom si s jeho maminkou popovídali.

Zosja hned radostně souhlasila:

— Jak ti říkají?

— Kosťa.

Kosťova maminka se jako pták, který ochraňuje křídly svoje mládě, úzkostlivě podívala na dívenku:

— On je slepý, vůbec nevidí! Prosímtě, děvčátko, dohlédni, aby se mu nic nestalo…

Zosja s jistotou přistoupila ke Kosťovi a vzala ho za ruku.

— Nebojte se o něho, všechno bude dobré!

A Kosťovi řekla:

— Pojď, něco ti ukážu!…

— Ale jak ukážeš? Vždyť já nevidím!…

— To poznáš! Jdeme!

Kosťova matka děti vyprovázela úzkostným pohledem…

Nikolaj vynaložil nemálo úsilí na to, aby začala nejen poslouchat, ale také slyšet jeho slova.

Na začátku se vyptal na chlapcovu nemoc. Dozvěděl se, že se to přihodilo po pádu, když uklouzl na mokrých kládách a uhodil se do hlavy. Mnoho známých lékařů už obešli. Oči samotné poškozené nejsou. Ale zrak mu lékaři vrátit nemůžou…

Nikolaj i sám dobře viděl, že poškození nervových zakončení není možné odstranit pomocí medicíny, ale jedině s pomocí Boží… Ale že mu není dovoleno udělat to přímo teď…

Nikolaj začal mluvit o tom, že je možné vrátit chlapci zrak, ale je nutné, aby ten «skleníkový» způsob života, pod neustálým dohledem, který vede, byl změněn. Aby jeho organizmus zesílil, je nutné ho otužovat: učit se plavat, běhat, jezdit na koni. A to, co je nejdůležitější — aby se Kosťa sám začal starat o druhé, aby se necítil jako nešťastný, nemohoucí, nevyléčitelně nemocný, ale aby začal dělat všechno to, co dělat může na hranici svých možností, přičemž je třeba se celý čas snažit tu hranici posunovat. A pak…

Rozhovor byl v podstatě u konce…

Nikolaj chápal, že by bylo třeba ještě něco říci nebo udělat, aby pronesená slova «zapadla do potřebné hloubky» v pochopení jeho společnice.

Starec Zosima obvykle v takových případech dával nějakou jednoduchou radu: «právě takovýhle čin je třeba vykonat»…

Nikolaj probíral varianty: «pořídit psa, aby se mu stal přítelem, nebo kůň by mohl být ještě lepší… Určitě, ale ještě je nutné si promluvit se samotným chlapcem…»

Otevřel dveře cely a zavolal:

— Zosjo, Kosťo!

V zahradě se rozléhal zvonivý dětský smích.

— No tak, chytej mě! — Zosja utíkala, Kosťa běžel za ní, a s jistotou se přitom vyhýbal kmenům stromů!

Když Zosja uslyšela Nikolajovo volání — vzdala se, a Kosťa ji chytil!

Šli… vedle sebe, a nedrželi se přitom za ruce!

Chlapcovy oči neviděly, tak, jako předtím, ale zázrak se přece jen stal!

Kosťa vešel do dveří první a zamířil k matce:

— Maminko, Zosja mě naučila dívat se a vidět zvláštně: duší! Dokonce jsme si hráli na honěnou a já jsem ji chytal! Tebe teď také můžu vidět! Ona říkala, že se brzy úplně uzdravím, protože když začne vidět duše, tak budou vidět také i oči těla. Naučil ji to starec Zosima!

Kosťova matka se rozplakala a objala syna…

A on se stále snažil vyprávět, jak ho to Zosja skvěle naučila.

«To je ten zázrak!» — usmál se šťastně Nikolaj…

Později, když se všichni uklidnili, se Zosja obrátila k Nikolajovi:

— Vlastně mě tatínek k tobě poslal s úkolem. Před dvěma dny jsme u vchodu do nemocnice našli holčičku, přibližně dvouletou. Někdo ji tam odložil. Byl u ní lístek: prý, rodiče zemřeli, vypiplat dítě nemá kdo. Jmenuje se Olenka. Roztomiloučká! Modrá očička, zlaté vlásky, usmívá se! Jenom skoro nemluví: zná málo slov. Je vidět, že na ni zřídka mluvili: zřejmě neměl kdo. Pisatel prosil, abychom jí vyhledali dobré rodiče, abychom ji do útulku pro sirotky nedávali.

A jako v osvícení vzplanula Zosja od radostné myšlenky:

— A ty, Kosťo, nechtěl bys sestřičku? Vážená paní, ta holčička je taková roztomilá, zdravoučká! Tatínek ji prohlížel, a on je velice dobrý doktor! Chcete, abych vám ji ukázala?

Kosťova matka, silně rozrušená vším, co se přihodilo, hned souhlasila. Kosťa s jistotou prohlásil, že on snadno dokáže naučit Olenku dobře mluvit, a proto si holčičku musejí bezpodmínečně vzít.

A šťastná Zosja odvedla novou maminku a bratříčka podívat se na Olenku…

Nikolaj pochopil, že v tomto řetězci osudů, završovaných Bohem, se všechno spojilo. Radostně vydechl, a poděkoval Bohu za zázračnou pomoc, zjevenou prostřednictvím Zosji!

Potom vyšel do ticha zahrady, kde ještě nedávno zněly radostné dětské hlasy.

Přemýšlel o tom, kolik toho ještě neumí…

A uviděl podobu starce Zosimy, vytvořenou ze Světla, která se laskavě usmívala:

«Snaž se, pracuj, synku! Všechno se ti už daří, s Boží pomocí!»