Cesta Duchovního Srdce

Starec je člověk přijímající vaši duši a vaši vůli do své duše a do své vůle. Vyvolíte-li si starce, odříkáte se své vůle a odevzdáváte mu ji do úplného poslušenství, s úplným zapřením sama sebe.

Kdo se takto zaslíbí, podstupuje dobrovolně jakýsi noviciát, krutou školu života, protože doufá, že dlouhou kázní sám sebe přemůže, že sám sebe ovládne do té míry, aby skrze poslušenství trvající celý život konečně dosáhl úplné svobody, to jest svobody od sebe samého, a že ujde osudu těch, kdo prožili celý život, ale sebe v sobě nenašli.

Toto zřízení, to jest starectví, nevzniklo z teorie, nýbrž pochází na východě z praxe, která je v naší době už tisíciletá. Povinnosti ke starci jsou něco jiného než obvyklá poslušnost, která se i v našich ruských klášterech vždycky žádala. Ode všech starcových učedníků se očekává věčná zpověď a neporušitelný svazek mezi svazujícím a svázaným.

Vypravuje se například, že kdysi v pradávných dobách křesťanství jeden takový "poslušník" nevykonal nějakou povinnost, kterou mu starec uložil, odešel od něho z kláštera a odebral se do jiné země, ze Sýrie do Egypta. Tam žil dlouho zbožným životem, konaje velké skutky pro víru, a konečně pro ni podstoupil mučednickou smrt. Když pak církev pohřbívala jeho tělo a ctila ho už jako svatého, stalo se při mši, že když diákon pronesl slova:

"Katechumeni, odejděte," rakev s mučedníkovým tělem se náhle vznesla a byla vyvržena z chrámu. To se opakovalo třikrát.

Teprve potom se knězi dozvěděli, že tento svatý trpitel porušil povinnost poslušenství a odešel od svého starce. Bez starcova rozhřešení mu proto přes jeho zbožné skutky nemohlo být odpuštěno. Starec musel být povolán, a teprve když ho poslušenství zprostil, mohl být nebožtík pohřben.

To je ovšem jen stará legenda, ale uvedu i nedávnou skutečnou událost: jeden mnich se v naší době uchýlil na Athos a tuto svatyni, tento tichý útulek si z hloubi duše zamiloval. Tu mu však jeho starec nařídil, aby Athos opustil a odebral se nejdřív do Jeruzaléma poklonit se svatým místům a pak zpátky do Ruska, na Sever a na Sibiř:

"Tam je tvé místo, a ne na Athosu."

Zdrcený a zkormoucený mnich přišel do Cařihradu k ekumenickému patriarchovi a prosil ho úpěnlivě, aby ho zprostil poslušenství. Patriarcha mu však odpověděl, že nejen on ve své vysoké hodnosti ho nemůže zprostit, ale že ani nikde jinde na světě nikdo nemá ani nemůže mít moc, aby rozvázal poslušenství, které starec uložil, kromě onoho starce samého.

Starectví je tedy nadáno mocí, která je za jistých okolností neomezená a nevyzpytatelná. Právě proto bylo v mnoha našich klášterech z počátku vystaveno téměř pronásledování. Ale mezi prostým lidem si starci hned získali velkou úctu. Například k starcům našeho kláštera proudili jak prostí lidé, tak i vynikající osoby, aby jim padli k nohám, aby se vyzpovídali ze svých pochybností, hříchů i bolestí, aby si vyžádali radu a poučení.

Když to viděli odpůrci starců, hlučně si stěžovali mimo jiné na to, že se svévolně a lehkomyslně snižuje svátost zpovědi, ačkoliv se neustálé zpovídání novice nebo laika starci nekoná nijak jako svátost. Skončilo to tak, že starectví se udrželo a ponenáhlu se v ruských klášterech upevňuje.

Snad je také pravda, že vyzkoušená a už tisíciletá zbraň, která má sloužit osvobození člověka z otroctví, obrození člověka k svobodě a k mravnímu zdokonalení, může se stát zbraní dvojsečnou, která místo pokory a dokonalého přemožení sebe samého leckoho přivede naopak k nejďábelštější pýše, tedy k okovům, a ne k svobodě.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Bratři Karamazovi