Pověst o knížeti Dmitriji a Volchvě

Zapsala podle slov Dmitrije a Volchvy

Anna Zubkova.

Redigoval Vladimir Antonov.

Část čtvrtá

Zrána, po koupání a snídani, začala Volchva svoje vyučování:

– Vy oba už víte, co je to láska. Proto pro mě bude snadné naučit vás dívat se a vidět očima duchovního srdce, to znamená, očima duše.

Můžeme duchovním srdcem i slyšet.

A můžeme tak i mluvit, když vždy spojíme slova s láskou srdečnou.

A dokonce se člověk může naučit tak myslet, když spojí mysl se srdcem!

Duchovní srdce je hlavní částí duše každého člověka. Můžeme ho snadno pocítit tam, kde cítíme vdechnutý vzduch. Hrudní koš je jakási místnost, kde se v lidském těle rodí a žije srdečná láska.

Duše se nesmí stát otrokyní těla, ale jeho paní!

Když člověk vdechuje a vydechuje vzduch, pak přece vzduch nejen naplňuje hrudní koš, ale je i v celém prostoru kolem těla. Duše je průhledná a téměř neviditelná jako vzduch. A ona se nemusí nacházet jen v těle, třebaže je s tělem spojena na dobu života tělesné hmoty, ale ona je schopna se postupně rozšiřovat a projevovat svoji přítomnost všude.

A teď se každý – s láskou! – podívejte z duchovního srdce na vzdálený břeh tohoto jezera. Ať se vaše duše reálně dotkne toho rákosí, co se odráží ve vodě! Právě tak je možné ohmatat duší i stromy, i oblaka.

Takhle může srdce duchovní, skládající se z lásky a něžnosti, na všechno dosáhnout. Pokud tak budete trénovat, budete růst duší, budete se stávat stále většími a většími.

A duchovní srdce má ještě i ruce. Jimi se můžete ještě pohodlněji všeho s láskou dotýkat. A tyto dotyky pocítí i ptáci, i rybky, i zvířátka!

... A skutečně, Když to Dmitrij a Radoněž zkusili dělat, ptáci oživli, radostněji zazpívali, několik veverek začalo vesele skákat po větvích stromu, zajíci zvědavě vyhlíželi z křoví a kachničky rychle připluly co nejblíž. A když je brali na dlaně duchovních srdcí – lebedily si v blaženosti, z lidí vycházející!

– A duše může vyrůst mnohem více, nežli naše lidská těla! – zopakovala Volchva.

– Ale proč? – zeptal se Radoněž.

– Abychom mohli něco ve světě kolem sebe změnit, abychom mohli Bohu i lidem posloužit – musíme se stát dostatečně velkou částí tohoto světa.

Podívejte se na mravenečky: oni mohou vybudovat svoje cestičky od mraveniště – ještě někam dál. Ale oni jsou malí, a něco většího změnit v tomto světě je nad jejich síly.

Obyčejní lidé mohou například postavit města, vybudovat cesty mezi nimi.

Ale je možné udělat i něco většího: vybudovat cestu do Příbytku Stvořitele, do Jeho Božského Domu!

Bůh-Stvořitel je ohromný!

On je přímo tady, vedle našich těl i uvnitř nich.A On je všude ve Vesmíru. Ať už zaměříme pohled z duchovních srdcí kamkoliv – nahoru nebo dolů, doleva nebo doprava – On je všude!

Nemůžeme obsáhnout myslí Jeho Nedozírnost!

Ale můžeme to pocítit láskou, protože láska s láskou se vždy může sjednotit!

A člověk se musí stát zjemnělým duší, čistým a ohromným, aby ve Vesmíru nalezl svoji cestu a poznal Boha!

Pociťme teď, že právě tak, jako když nad námi září sluneční světlo, – dává i Bůh všemu a všem Svoje Světlo a Lásku!

Poprosme, aby nám Bůh pomohl pocítit Jeho Světlo – a naše těla a duše tím Světlem omýt!

... A Volchva natáhla ruce duše jakoby pod Vodopád Božského Světla, a její tělo se rozzářilo a roztančilo v tom Proudu!

Dmitrij a Radoněž se také ocitli v tom Proudu, vylévajícím se svrchu na jejich těla, – v Proudu Lásky, Blaženosti a Požehnaného Světla Božího!

Světlo teklo zvenku, i skrz jejich těla.

– Do mě se ani nevejde taková spousta blaženosti a štěstí! – vykřikl Radoněž.

– To je právě dobře! To znamená, že to musíš začít dávat všem bytostem: stromům, bylinkám, ptákům, lidem!

... Když šli šťastní a unavení k domovu, Dmitrij řekl:

– Je to tak zajímavé: čím silněji se proud lásky vylévá ze srdce – tím víc lásky se uvnitř objevuje, jako by přitékala Veliká Síla!

– Správně to říkáš! Jestliže se teď z duchovního srdce podíváš dozadu: tam, odkud se ten Proud vylévá, – pak uvidíš nekonečné zářící Světlo! A to je Boží Světlo: Světlo Ducha Svatého! On je vždy s Námi!

Později vás naučím, jak do tohoto Světla vycházet, slévat se s Ním, žít v Něm!

* * *

Příští den přivedla Volchva svoje učedníky k ohromnému kameni, ležícímu na břehu jezera.

Žulový velikán ležel spokojeně a majestátně, jako by se nahříval ve slunečních paprscích.

– Sedněte si tady, přitiskněte se zády ke kamenu. Kámen je také Boží stvoření. Bůh stvořil všechno Sám ze Sebe! V tom kameni jsou částečky živých energií. Pociťme jeho život! On tu leží tisíciletí, jeho život je dlouhý – mnohem delší, nežli lidské vtělení! Tento kámen zde bude ležet ještě mnoho století, možná i tisíciletí. Život v něm probíhá pomalu. A je důležité – pocítit jeho klid...

Všechna hutná hmota je v něčem podobná životu tohoto kamene...

... Za půl hodiny Volchva řekla:

– No, to už stačí, půjdeme dál! Nebo se sami změníte v kameny! – a zvučně se rozesmála.

Ale Dmitrij se pořád ještě nemohl rozloučit s podivuhodným pocitem klidu věčného života tohoto kamene...

Volchva je odvedla k břízkám, které rostly na břehu:

– No tak, teď zkuste milovat břízky, jako ten kámen, a – ještě více! Vyberte si, jaká se komu víc líbí!

Stromy – ty velice dobře pociťují lidskou lásku!

Všechny rostliny to pociťují, můžeme s nimi mluvit, ony dobře chápou – ne slova, ale emoce, které mohou být spojeny se slovy.

Pocítit, jak žijí stromy, je velice důležité! Stromy mohou nás, lidi, mnohému naučit!

Kupříkladu, ony mají kořeny. A ty kořeny pronikají do hloubky Země. Každý strom Zemi-Matičku, která ho vyživuje a pěstuje, – velice dobře pociťuje!

Málokteří lidé chápou, že oni, právě tak jako rostliny, musejí být spojeni s naší Zemí a sjednoceni s Bohem Otcem!

Ale stromy na to nezapomínají, protože je kořeny tomu učí.

Pociťme, jak strom v tomto světě ovládá svou existenci! Kmen, korunu, kořeny – prociťme dušemi! Také i to, jak teče míza kmenem, protéká větvičkami, dostává se do každého lístečku.

Každá rostlina je živá duše.

Pociťme, jak žije strom. Mnohé v lidském těle se podřizuje stejným zákonům života, jaké jsou i v těle stromu.

Existují stromy, které když, právě takhle, obejmeme duší, – můžeme tím dokonce vyléčit naše nemoci. Já jsem tak léčila mnoho lidí, které Bůh nedovoloval uzdravovat Jeho Velikou Sílou, ale chtěl malými sílami probudit lidskou duši.

Člověk má také kořen, jenom je neviditelný. Ale o tom vám povím později.

... Dmitrij si nadlouho zapamatoval, jaký to byl podivuhodný pocit – obejmout břízku, jako něžnou dívenku! A potom – pocítit Zemi, na které roste strom... A ještě potom – stát se proudem životní síly, pomalu se zvedajícím z kořenů stále výš a výš ... – tam, kde si vítr hraje s lístečky v koruně...

Potom se seznámili s majestátními smrky a borovicemi, a s ohromným topolem a jasanem. Každý strom měl svou povahu, svoje, trochu se odlišující energie.

– Jaký je to zázrak! Co jsem se jen nachodil a najezdil po lese, ale nikdy by mě nenapadlo, že jsou živí! – prohlásil nadšeně Radoněž.

* * *

Po dvou týdnech řekla Volchva Dmitriji a Radoněžovi, že už by se měli vrátit do světa obyčejných lidí.

Ten čas, strávený s Volchvou, se jim zdál neuvěřitelně dlouhý, jako by uplynuly celé věky. A přece se jim vůbec nechtělo se rozloučit!

Tolik nového a důležitého se naučili! Svět, který před nimi Volchva otevřela, byl naplněn Božskou láskou! Jako by se koupali v moři Světla-Lásky, lebedili si v Něm, – právě tak žili po celý ten čas!

– Musíte se vrátit, aby v lese nezačali hledat knížete, který zahynul spolu se svým synem. A aby nepřišli zabíjet «kouzelnici», co je zahubila.

Zároveň i sami pochopíte: potřebujete-li to, čemu jsem vás začala učit? Vždyť to není jednoduché: žít ve světě s velikými vědomostmi! Vždyť ty každému připravují nový osud!

Je překrásné žít ve spojení s Láskou Boží! Ale není to lehké! Popřemýšlejte oba, až s vámi nebudu: chcete-li něčeho většího?

Anebo jestli si chcete všechno, co jste za tu dobu prožili, – až budete pryč – představovat jako sen nebo moje kouzla?

Ale jestli budete chtít – tak se za měsíc vraťte. Přijďte sem tak, aby vás nikdo neviděl a nevěděl, že u mě zůstanete.

Budu vás čekat.

* * *

Dmitrij a Radoněž se vrátili do města, kde byla podepsána poslední dohoda. Několik dní zůstali na návštěvě u místního knížete.

Dmitrij tam vyprávěl, že jeho syna uzdravila Volchva, a že za tu zázračnou záchranu složil slib před Bohem: až do konce života dodržovat přísný půst. A že po tom, co navštíví rodové území, hodlá vykonat duchovní putování. A že dokonce pomýšlí na mnišský život, v pokání a odloučení.

Klepy o tom pomalu obletěly okolí, a Dmitrij s Radoněžem odjeli domů.

Všechno, co se s nimi u Volchvy událo, se jim skutečně zdálo být skoro jako sen: tak nepodobné to bylo životu kolem!

Ale nové vědomosti už zakořenily v duších. A nemohla být ani řeč o tom, aby přerušili pokračování učení.

Dmitrij doma trávil hodně času ve své knihovně. Otázky, které ho dříve trápily, teď nahradily nové. Nesoulad toho, co četl, a toho, co pociťoval duší, vyvolával úvahy: «Ale neporušuji já ty sliby, které jsem dal v mládí Ježíšovi? A může být pravda, že je Bůh poznatelný: vždyť jakým rouháním se mnohým lidem zdá i pomyšlení na to! Ale vždyť Ježíš učil právě poznání Otce Nebeského! Vždyť se přece v Evangeliích zbytečně neříká: «Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš Otec Nebeský!»*...

* * *