Kapitola devátá: Cesta do hlavního města
Kapitola devátá:
Cesta do hlavního města
Alexej se vrátil do poustevny, ve které předtím žil se starcem Nikolajem, a pokračoval v práci na knize.
Aby byl informován o všem, co se kolem bude dít, požádal Tichona, syna Jefimie, aby k němu zašel a všechny novinky mu pověděl.
Tichon přišel, a se zatajeným dechem se díval, jak se pod Alexejovým perem objevují na papíře rovné řádky.
... Když dorazil vojvoda, úředníci a vojsko, Alexej dokázal přesvědčit ty, kdo o tom rozhodovali, že udání bylo založeno na starých klepech: prostě si udavač zřejmě chtěl našplhat, a tak mluvil o dávno minulých událostech... Alexej ukázal místo, kde byla kdysi vypálena osada starověrců. A lidé, sloužící ve vojsku, utýraní dlouhým vojenským pochodem v době potlačování povstání Baškirů, teď byli rádi, že nemusejí pročesávat lesy a bažiny na mnoho verst kolem.
Všechno dopadlo, jak nejlépe mohlo.
Teď nemusel mít Alexej o své lidi starost.
* * *
Kniha se mu psala lehce. Občas byl v cele přítomný i Ježíš, a naplňoval Sebou Alexejovo srdce a zaměřoval jeho myšlenky.
Jindy zase Alexej živě pociťoval Blahoslava; a vnímal jeho nové moudré rady o trpělivosti a obezřetnosti při volbě slov.
A Rada... Alexeje ohromovalo, jak dokázala být téměř vždy pokojně a laskavě vedle něho, a přitom naplňovat průzračnou něžností prostor.
A on jí v duchu vyprávěl o svých myšlenkách a nadějích...
Rada, dokonce i přesto, že s ním nebyla tělesně, mu dále pomáhala v dalším osvojení meditací Splynutí s Bohem.
Alexej se učil co možná nejdéle zůstávat v těch stavech, kdy duše, otevřená, rozevřená pro Boha, vnímala Boží Vůli. Učil se, aby Boží Láska lehce protékala skrz pomíjivé tělo – aby se myšlenkový proces naplňoval Božím Záměrem.
Žít ve sjednocení mysli s Bohem – to se dříve zdálo být Alexejovi velikým zázrakem, když mu takový stav duše starec Nikolaj vysvětloval. Ale teď už... – to možné je! Třebaže tak ještě nedokáže žít po celý čas, ale už – může!
A ještě k němu teď často přicházeli Tichon a Duňaša.
Nemohli se vynadívat na Alexejovu práci, a poprosili ho, aby je naučil číst a psát.
Alexej je učil – a viděl, jak nadšené přání poznávat – děti rychle mění.
Brzy byla jeho práce završena.
Napadl sníh, umrzlo... Byl čas na cestu.
* * *
Zpočátku Alexej cestoval v koloně povozů, které vezly železo, měď a sůl... Na vozech byla také děla a pušky... Pokračující válka potřebovala stále více zbraní, a nová řemesla se teď na Uralu množila, upevňovala a rozrůstala.
Nekonečná prostranství, husté lesy, ubohé vesnice, špinavá újezdní městečka, maličké kostelíčky, bohaté kláštery...
Postupně se zájezdní hostince stávaly lidnatějšími.
Teď už jel Alexej dostavníkovou poštou, což bylo mnohem rychlejší.
Peníze na cestu Alexej měl. O to se postaral stařešina Blahoslav. Trval na tom, že Alexejovi vyčlení peníze z peněz občiny. V tom byl stařešina jako vždy rozumný a praktický; Alexejova odmítnutí neposlouchal.
* * *
Alexej vzpomínal, jakoby dělal závěr toho, co prožil, jak se všechno v jeho životě změnilo za ten čas, co uplynul od té doby, kdy byl vypovězen z Moskvy.
Vzpomněl si i na to, jak ve svém mládí snil, že dokáže vykonat to, k čemu se teď rozhodl. Teď se myšlenkám toho předchozího mladého snílka usmíval...
Alexej přemýšlel i o tom, jak dosáhnout přijetí u cara Petra, aby si s ním mohl promluvit. Pokoušel se vzpomenout si na nějaké vlivné příbuzné nebo známé svého zemřelého otce. Ale nevypadalo to nadějně: stěží ho už někdo z nich pozná, natož aby souhlasil s tím, že ho představí gosudarovi.
Říkalo se, že car má prosté jednání, a že může vést rozhovor i s tesařem nebo kovářem bez jakýchkoliv ceremonií. Ale, že může být i vznětlivý, hněvivý.
Bude třeba zjistit, kde v nově budovaném městě bydlí – tak, aby se mohl obrátit přímo k němu. Tam by to mělo být jednodušší, nežli v Moskvě...
Po takových myšlenkách se Alexej znovu s jistotou ponořil do Božského Světla – a přicházelo klidné poznání, že vše je v Božích Rukách! Alexej pak – spolu s Bohem – objímal srdečnou láskou rozsáhlá prostranství! Jakoby se celý prostor – od daleké sibiřské tajgy, kde nyní byla Rada a všichni občiníci, až k novému severskému hlavnímu městu Ruska – teď vešel do duchovního srdce, spojeného s Láskou a Klidem Božských Hlubin.
* * *
Začala silná vánice.
Kočí pošty se rozhodl přečkat nepohodu v zájezdním hostinci.
Odešel vypřáhnout koně.
Alexej setřásl sníh a zamířil k domu; vešel dovnitř. Chtěl požádat majitele o pokoj na tuto noc...
Ale bylo vidět, že ten teď nemá čas nového nájemníka přijmout .
Bohatě oblečený muž mohutné tělesné konstrukce, oblečený v kamizole podle nového evropského vzoru, ale celý rozcuchaný, bez paruky, k takovému oděvu příslušející, třásl majitelem hostince, který se slabě pokoušel mu odporovat.
– Dělej, co chceš – ale najdi doktora! Hledej, kde chceš! Ale okamžitě pro něj pošli!
– Vaše milosti, Larione Gavriloviči! Kde já vezmu lékaře? Je vánice, bouře! Jaký doktor sem pojede?! A tady kolem ani žádní lékaři nejsou! Jenom ve městě!... Dříve tu jedna babka léčila, ale zemřela v minulém roce! Jenom zdejší lazebník trhá zuby... Ale jak léčit dcerušku Vaší milosti by stěží věděl: není vzdělaný!...
– Co když zemře... Tak dělej! No dělej něco! Najdi lékaře! Zachráníš ji – pozlatím tě, zemře – a ty se nebudeš radovat z bílého světa!
– Ale, co můžu dělat?
– Rozkaž zapřahat, pošli hledat lékaře!
... Ještě naposled silně zatřásl majitelem hostince a pustil ho. Ten se sotva udržel na nohách. Nevěděl, co má dál dělat, a ustrašeně se rozhlížel.
Bohatý host si sedl, chytil se rukama za hlavu a zasténal. Do očí se mu nahrnuly slzy.
V tu chvíli z pokoje naproti vyběhl chlapec, asi osmiletý, také v bohatém módním oblečení, a zoufale vykřikl:
– Tatínku, tatínku, Dášeňce je hodně špatně, umírá! Tatínku, bojím se!...
... Chlapec přiběhl k otci a nerozhodně se zastavil.
Alexej pocítil, že může zasáhnout a pokusit se pomoci.
Dotkl se ramene Lariona Gavriloviče:
– Mám s sebou léčivé byliny, a občas jsem pomáhal lidem, když onemocněli, nejen modlitbami. Jestli dovolíte, podívám se na nemocnou, možná, že pro ni dokážu něco udělat...
– Ano, ano! Hned teď! Snažně prosím, zachraňte ji!
... Alexej vešel do místnosti, kde se zmítala v horečce a sténala světlovlasá dívenka, asi desetiletá, nebo o něco starší...
Alexejovi se celkem lehce podařilo se s dívenčinou nemocí vypořádat. Světlo a Síla Boží s jistotou protékaly skrz ruce jeho těla, a očišťovaly a navracely zdraví.
Nebezpečí pro život pominulo, horečka opadla, a vyléčená dívenka usnula klidným spánkem.
Teď bylo Alexejovo úsilí zaměřeno na to, aby všechno, co se přihodilo, nevyhlíželo jako mimořádný zázrak. Napájel uzdravující se pacientku odvary z bylin, nasbíraných Radou, a rozmlouval s ní prostými slovy o tom nejdůležitějším, pomáhaje duši projít to očištění, které bylo nezbytné...
Brzy byla dívenka úplně zdravá.
– Vás sem poslal Sám Bůh!... Určitě!
Děti mě uprosily, že si chtějí prohlédnout náš nový dům v Sankt-Petěrburgu! Vzal jsem je tedy s sebou! ... Kdyby Vás nebylo!... Teď už s námi pojedete, odmítnutí nepřijímám! – děkoval hrabě Larion Gavrilovič.
... Alexej souhlasil, že pojede s hrabětem a jeho dětmi.
Krytý kočár na saních s pohodlnými sedačkami, uvnitř potažený sametem, dobré koně... Všechno se vyvíjelo jakoby samo od sebe, aby mu ulehčilo cestu do hlavního města.
Hrabě se na cestě vyptával Alexeje:
– Vy jste, otče Alexeji, byl farářem? A do hlavního města jste se vydal v jaké záležitosti?
– Ne, farnost jsem neměl, žil jsem jako mnich v poustevně, učil jsem se u starce, chystal jsem se přijmout schimu*.
O mnohém jsem tam přemýšlel. A napsal jsem knihu o uspořádání duchovního života v zemi. Teď bych chtěl gosudara, Petra Alexejiče, seznámit s tím záměrem, aby bylo možné uskutečnit bohulibé reformy.
... Kníže nabídl Alexejovi svou pomoc k tomu, aby byl představen caru Petrovi.
Hodně toho Alexejovi navyprávěl o zvycích u dvora, o novotách cara Petra, a o mohutné opozici vůči jeho reformám ze strany mnohých bojarů a církevních hodnostářů.
Cestou si Alexej povídal i s dětmi knížete.
Bystrý chlapec i něžná a laskavá dívenka –byli pro Alexeje zajímavými spolucestujícími.
To všechno ho přivedlo k úvahám, jak velice důležité je správně vychovávat děti.
Po příjezdu do hlavního města Alexejovi kníže pohostinně navrhl, aby se ubytoval v jeho domě. Slíbil mu také, že v nejbližší době zařídí, aby ho gosudar přijal a vyslechl.
Alexejovi dali k dispozici pokoj.
On se znovu ponořil do práce na rukopisu, a doplňoval svou práci kapitolou, věnovanou výuce dětí různých společenských vrstev. Nadšeně psal o tom, jaký prospěch přinese správná výchova, a jakého rozkvětu dosáhne země, až vyrostou její děti, které získaly dobré vzdělání a v jejichž duších budou pevné mravní pilíře.
Vysvětlivka překladatele:
Schima – slavnostní přísaha (slib) pravoslavných mnichů dodržovat obzvlášť přísná asketická pravidla chování.
